Elibeth požádala knihu Hry Osvobozeného divadla kapitola první, zda by mohla přijít na stůl a přečíst hru Těžká Barbora. Kniha ochotně přišla a začala předčítat. Elibeth se líbilo, že se jedna z postav jmenuje Elisabet a tiše poslouchala. Po chvíli se však začalo ostatním zdát, že je hra příliš složitá a dlouhá. Naštěstí čtení přerušila jedna propisovačka, která řekla:
„Promiňte prosím, že přerušuji toto první čtení, ale jen bych měla jeden návrh. Nedávno jsem byla s Karlem na dovolené a na té se mnou napsal do svého notesu ne moc dlouhou a ne moc krátkou povídku, která se právě týká pana Wericha. Možná by bylo dobré, kdybyste si ji poslechli, neboť se mi zdá, že bychom ji mohli panu Karlovi zahrát, jako divadelní představení.“ Notes se vyhrabal z pod novin, a byl rezolutně proti. Prý ještě povídka není doopravená a tohle a támhleto, ale Elibeth ho slušně poprosila, jestli by si ji mohli alespoň přečíst, a tak nakonec souhlasil. Povídka byla opravdu skvělá, jako dělaná pro stolní osazenstvo. Bylo teda rozhodnuto.
Režisér si sedl ke kalamáři a začal: „Tak kdo má nějaký návrh?“ bylo jasné, že o dobré nápady je nouze, ale přesto se sem tam ozval nějaký dobrý návrh. Stolní lampa se ujala role osvětlovače, šála se rozhodla dělat oponu. Nůžky si vzali nejtěžší úkol a to, že se postarají o kulisy a kasička prohlásila, že bude vybírat vstupné. Toto prohlášení všechny tak pobavilo, že byla hned lepší nálada. Technické vybavení mělo dostatek pracovníků, ale chyběli herci. Zatím se nikdo nepřihlásil. Režisér se rozhlédl po stole a rázným hlasem rozhodl: „Elibeth bude hrát hlavní roli, tužky budou taneční sbor a popelník si zahraje zápornou postavu.“
Začalo se ze zkoušením. Všichni se do toho vložili celou duší. Režisér řval, tužky tancovaly a Elibeth omládla o dvacet roků. Druhý den ráno, když Karel odešel, začal kolotoč zkoušení nanovo. Po včerejším dni bylo jasné, že se dílo daří, a že se hra bude hrát. Jen pro tři herecké role neměl režisér žádné představitele. O první pause, když všichni odpočívali, se ze sekretáře ozvalo nesmělé:
„Promiňte, ale my bychom se rádi také zúčastnili vašeho představení.“ všichni se nevěřícně otočili k sekretáři a s otevřenými ústy a neskrývaným překvapením nedůvěřivě pozorovali, jak se k nim blíží čtyři postavy. Dva poháry, stříbrná medaile a zlaté pero. Nikdy nikdo ze sekretáře na ně nikdy nepromluvil, a tak není divu, že se k nim všichni otočili zády. I přes toto odmítavé gesto obyvatelé sekretáře došli ke kalamáři a společnými silami, tedy spíš jeden přes druhého vysvětlili jejich situaci.
„Víte, my s vámi nesmíme mluvit. On totiž nejstarší pohár je zlý a panovačný, ale dnes si ho Karel vzal pryč a tak jsme se osmělili.“ začala vysvětlovat medaile.
„No ano, ano,“ pokračoval pohár: „My s vámi nesmíme, ale chceme a nesmíme, to už jsem vlastně říkal, my teda nesmíme, ale rádi bychom…“ zakoktal se a pero pokračovalo: „Jestli dovolíte přátelé, já bych se ujal slova. Vážení spolupracovníci a spolubydlící. Dovolte, abych za všechny věci ze sekretáře podotknul, že jsme až do dnešního dne byli pod tlakem nejstaršího…“ nedomluvil, protože ho druhý pohár polil vodou.
Hlasité předčítání
Skvěle jsem se bavil. Pěkné!