„Přestaň se courat,”začal mi něco domlouvat, ale bylo to tak otravné, že jsem ho nevnímala.
Za bránou Temnoviště stál zase ten stejný vůz s koňmi a stejným kočím. Norman poručil kočímu, aby mě vysadil do vozu. Sám vylezl nahoru a posadil se vedle mě,pak se vůz rozjel.
Celou cestu na mě pořád něco bručel, ale já si hleděla krajiny. Byla jsem ráda, že se mě nesnažil k sobě tisknout. Nepodívala jsem se na něho ani jednou.
Když jsme přijeli k bráně Normanova hradu, u plotu seděla zhroucená Normanova dcera. Hned,jak uviděla Normana, okamžitě spustila:
„Ty víš, že Moran odjel s Karmínou?”
Norman lehce kývl. „Jo, vím. Byli se za mnou v léčírně rozloučit.”
Normanova dcera zrudla vzteky a začala křičet:„Já to snad nepřežiju! Jak to mohl udělat? Tohle vážně neměl—nikdy mu to neodpustím!”
Norman vystoupil z vozu a zamířil k ní, aby ji uklidnil. Pak se otočil ke mně a houkl:
„Neumíš seskočit z vozu?”
Zhluboka jsem se nadechla a neochotně seskočila dolů.
Rezavá princezna si mě změřila nepřátelským pohledem. „Co tu jako dělá?”
Norman nehnul brvou. „Jsem její hlídač,”oznámil jí Norman.,,Musím ji naučit, jak se má chovat ke králi.”
Rezavá princezna vykulila oči. „To jako fakt? A obr ji s tebou jen tak pustil?”
Norman se zle zasmál: „Stačí tak málo, a obr ji pošle rovnou do náruče smrti.”
Rezavá princezna se zamračila, její vztek na Moranův odjezd na chvíli ustoupil.
„Co máš s ramenem?” zeptala se a ukázala na jeho ovázanou paži.
Norman zavrčel. „Památka na její útěk.”
Chytil mě pevně za paži a zabručel: „To ti jen tak neodpustím.”
5. Horor u Normana v hradním vězení
Norman poručil svým posluhovačům, aby mě odvedli do hradního vězení a spoutali. Už když jsem vkročila dovnitř, sevřela se mi hruď odporem. V Normanově vězení to bylo mnohem horší než u obra—všude po kolena stojatá špinavá voda a nesnesitelný, zatuchlý pach.
Jediné, co tu bylo k přežití, byla lavice u mříží. Posluhovači mě tam usadili a spoutali ke kovovým mřížím, takže jsem nemusela sedět přímo na zemi v té odporné vodě. Všimla jsem si, že v ní něco plave. Ryby? Nebo snad něco horšího?
Zvedla jsem nohy na lavici a špinavá voda ze šatů mi kapala dolů do vody a podivní tvorové mi začali šaty okusovat!Snažila jsem se je zahnat,ale spadla jsem do té špinavé vody a oni se polekali,odplavali dál ode mě,ale šaty se mi párali a měla jsem je od nich potrhaný.
Hrůza mě drtila, začala jsem křičet: „Nechci tu být! Pomoc, pusťte mě ven!”
Zavrzaly dveře a když bouchly,otřásly se mříže, přišla za mnou Normanova dcera. Přimhouřila oči a pohrozila:
„Jestli budeš řvát, tak ti zacpu hubu!”
Zaprosila jsem:„Odveď mě odtud, je to tu moc hrozný!”
Hlasité předčítání
