Hotel byl fakt luxus. Musím uznat, že se Vašek překonal, vážně, jestli si tohle čteš Kájo, přišla jsi teda o dost. Vysoká moderní budova. Balkóny pod každým oknem a ze spodu každýho balkónu elegantní ledkové osvětlení. V noci na sebe hotel musel poutat pozornost jako reklama na půjčku s polonahou modelkou v časopise o motorizmu. Okolo budovy byly vysázeny nějaké palmám podobné kytky. Takové místní křoví, co rostlo prakticky všude, ale u tropického hotelu působilo opravdu efektně. Na každém z balkónů byl květináč s další menší tropicky vyhlížející zelení. A třešničkou tomu všemu bylo jezírko. Vpravo od luxusně vyhlížejícího vchodu s prosklenými točitými dveřmi si mezi dalším kapradím hovělo menší jezírko, v jehož prostředku stála umělecky vyvedená socha nahé ženy. Na dně jezírka se samozřejmě třpytilo nemalé množství mincí.
Jakmile jsem vystoupil z auta a pohlédl na budovu, obdivně jsem hvízdl. „Fakt slušné, ty vole,“ zaznělo ode mě uznale.
„Sis jako myslel, že bych vzal Karolínu do ňákého laciného motelu nebo co,“ na chvíli se zarazil, „né, že by si to ta kráva nezasloužila,“ zakroutil hlavou Vašek a začal vytahovat bágly z kufru taxíku.
Snažil se sice vypadat drsně a s odstupem, ale v tu chvíli mi neuniklo, jak ho jeho vlastní označení kráva osoby, kterou dříve miloval, zabolelo. Na moment byl takový lehce opařený, určitě na něj dolehlo, že tady měl být s ní. Ne se mnou. Ne s idiotem, jako já, ale se ženou, kterou tak dlouho miloval.
Ve velké nablýskané hotelové hale hrála nějaká tlumená klavírní hudba. Všechno kolem zářilo jako psí kulky, skoro bych přísahal, že měli naleštěné i listy od fíkusu. Dokonce i popelník přede dveřmi mi silně připomínal nerezovou misku, do které nám v práci servírujou saláty.
Recepční se celou dobu nějak divně uculoval. Fakt jakože divně. Čekali byste, že se bude uculovat spíš uměle a strojeně. Ale on ne. Normálně se šibalsky usmíval. Asi jako člověk, který vám nabízí žvýkačku, kterou našel na podlaze.
„Ten recepční byl fakt divný,“ utrousil jsem později ve výtahu.
„Že jo. Takový, já nevím, slizký nebo přehnaně milý nebo co. Normálně na mě zvednul obočí, když mi dával klíče,“ ušklíbl se Vašek.
Vyprskl jsem smíchy a chtěl něco rýpavého říct, ale Vaškovo přísné: „Drž hubu!“ mi v tom zabránilo.
Jakmile jsme otevřeli dveře od pokoje, bylo nám hned jasné, o čem to divadélko u recepce bylo.
„No kurva. Tys neříkal že…,“ nedořekl jsem větu a přejížděl zrakem po pokoji.
„No jo piča, já zapomněl,“ mračil se Vašek a přeskakoval pohledem mezi mnou a pokojem.
Romantické apartmá. Takový ten pokoj, co si objednávaj přehnaně zaláskovaný novomanželé na líbánkách. No bezva.
Místnosti vévodila velká manželská postel s dřevěným zrcadlově lakovaným čelem tvaru obstojně vyvedeného srdce. Ode dveří byla k posteli vysypána cestička z okvětních lístků růží, slušná hromádka lístků byla i na posteli samotné. Na barovém pultu byla ledkovým světlem nasvícená lahev šampaňského chladící se v nerezovém kyblíku s ledem. Sošky malých kýčovitých amorků s lukem a šípem se srdíčkem stály snad všude, kam se člověk podíval. A spousta vonných tyčinek všemožných barev a vůní, jejichž směsici mohl člověk pomalu cítit, i když nebyly zapáleny. Při brodění se měkkým kobercem jsem si připadal jako Indiana Jones v pohyblivém písku. Zdi byly samozřejmě vymalovány do lehkých narůžovělých tónů. Korunou tomu všemu byl naprosto úchvatný výhled z okna. Venku se nacházel menší hotelový dvůr s tropickou flórou a průzračným modře se třpytícím bazénem opodál. Když se člověk zahleděl do dálky, měl před sebou panoráma tropické metropole se širokým zeleným obzorem za ním.
„Tohle se nesmí nikdo dozvědět,“ oznámil Vašek naprosto vážným hlasem.
„No to ne,“ souhlasil jsem. Takže tímto se ti Vašku omlouvám za porušení slova, ale já se o tom prostě nemohl jen tak nezmínit. Stejně si to asi nikdy nepřečteš. Nejspíš si to nikdy nikdo nepřečte, takže na to seru.
Ale když se to vezme kolem a kolem, byl to opravdu luxusní pokoj. A to mi také připomíná, že má údajná polovina, kterou jsem zaplatil Vaškovi za ubytování, určitě nebyla celou polovinou. Asi mu bylo blbý přiznat, kolik za tuhle srandu utratil. Jako celkem obstojný architekt peníze nikdy moc neřešil a hlavně se o nich zásadně nebavil. Při pohledu na interiér pokoje mi rovněž došlo, že to asi neměla být jen taková běžná dovolená, myslím si, že Vašek tam měl v plánu požádat Karolínu o ruku.
„Takže co, odneseš si mě v náručí?“ neodpustil jsem si řádný slovní rýpanec do žeber.
„Di do prdele fakt,“ nenechal se Vašek, napochodoval dovnitř a na pečlivě naaranžované lístky vysypané do tvaru srdce na posteli, hodil svůj bágl. Měl přitom v obličeji přesně ten výraz, jako generál z filmu Černí baroni, když pronáší tu svou slavnou hlášku: „Chce se mi zvracet.“ Možná se mu i opravdu chtělo.
Než jsme byli s to po nekonečné cestě vůbec vyrazit z pokoje, bylo třeba si dát sprchu, najíst se a vyspat, přesně v tomhle pořadí. Dát si sprchu znamenalo vlézt do obrovské rohové vany samozřejmě poseté těmi debilními lístky, které se mi lepily na nohy. Na jejím okraji bylo, jak jinak než tisíc čajových svíček na posraných keramických miskách, které jsem hned dvě rozbil, když jsem se neohrabaně soukal dovnitř. Koupelna byla čímsi provoněna. Bylo to prostě divné. Cítil jsem se fakt nepříjemně, radši bych stanoval někde venku u ohně s pivkem v jedné a grilovaným masem v druhé ruce. To jsem tehdy ještě netušil, jak ohromně se pletu.
Škoda že místo blbého šáňa nám radši nenachystali nějaké pořádné žrádlo. Byli jsme příliš unavení na to jít do hotelové restaurace, takže místo večeře nebo oběda nebo čeho (kvůli posunu časového pásma jsem byl naprosto zmatený a absolutně netuším, kolik bylo vlastně hodin), jsme na úplně prázdný žaludek vypili tu flašku šampaňského. Na barbary bez skleniček. Zpěněné pití stékalo po lahvi a odkapávalo do postele, byli jsme si jisti, že ona postel už musela zažít nějaký fleky, takže nám to bylo srdečně u prdele. Tak jsme tam seděli na posteli, vykládali si a podávali mezi sebou flašku, jako deprimovaní teenageři na lavičce. Celkem trapné, já vím. Kombinace bublinek, alkoholu a prázdného žaludku udělala své a oba jsme se dost rychle přiopili. V tu chvíli mi bylo jednoduše krásně. Už se ani nepamatuju, kdy jsem si takhle kvalitně vyčistil hlavu.
Někdo se tu dusí! Vytrhla mě ze spánku tahle myšlenka, přičemž mne udeřila jako facka gumovou rukavicí. Zvedl jsem hlavu z polštáře, abych se trochu porozhlédl. Asi deset čísel od mýho polštáře, ležela Vaškova hlava. Při každém jeho nádechu se z prostěradla zvedal lístek růže a lepil se mu na ústa. Když se lístkem přidusil, skoro se budil a pak zase překážku reflexivně odfukoval. Zvuk, který u toho vydával, připomínal vysavač, co nasál zmuchlaný kapesník. Měl jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmál a divadlo nepokazil. V momentě, kdy jsem myslel, že už ten lístek snad vdechne, otevřel oči. Musel vidět, jak se snažím zadržet smích. Zuřivě uchopil tu otravnou věc, co ho celou dobu budila, sežmoulal ji v prstech a mrštil s ní někam do peřin.
„Sakra! Ty vole! Pičoviny!“ křikl za odhozenou kuličkou, co kdysi bývala okvětním lístkem růže. Musel jsem se smát.
Vztekle vyskočil z postele, strhl z ní přikrývku a vytřepal ji na koberec. „Bordel debilní!“ křikl za odpadávajícím listím. Spěšně shrnul listy ze své poloviny postele, hodil přikrývku zpět a odkráčel směr koupelna. „Nesměj se furt jak idiot!“ křikl po mně, aniž by se otočil a zmizel za dveřmi koupelny. Tak takhle vypadalo naše první společné ráno v romantickém apartmá luxusního hotelu uprostřed Amazonie.
Hlasité předčítání