Neposedný skřítek amaranty poskakoval Veronice na rameni, pak se prudce odrazil a vylétl pootevřeným oknem ven. Okřídlený světelný bod se vznášel výš a výš a v průzračných spirálách horkého vzduchu stoupal k obloze roztančené hvězdami.
„Pomohla mě?“ Petr se zvedl z místa a nepřestával sledovat přelud na pozadí vábivé klenby noci. „Kéž bych jednou sám v sobě našel dost síly, abych dokázal pomoci tobě, až to budeš opravdu potřebovat.“
Vlak zastavil snad z pouhého pocitu povinnosti u chabě osvětleného staničního domku a lítostivě zasyčel nad prázdným nástupištěm vysypaným z bílých kamínků. Petr se vyklonil z okna, aby neztratil z dohledu světélkujícího motýlka, který již málem splynul s hvězdami.
A tisíce dalších přelétavých amorků se rojilo z tichého šumu chladem procitlých hvozdů a mizelo v mihotavé záplavě mléčné dráhy.
Hlasité předčítání