-Přemlouvání obra-
Ínemak měl zase jednu ze svých vrčivých nálad. Vzal mě do lázně, kde se jeho hrdelní vrčení hrozivě odráželo od vlhkých stěn. Pořád se vracel ke včerejší návštěvě u krále Morana. Vyčítal mi moji neposlušnost — prý jsem na Morana až příliš zírala a on se pak kvůli mně choval bláznivě. Hučel do mě, že mu Norman kvůli mně znovu domlouval. Dokonce nahlas zalitoval, že Normana i tu jeho spropadenou bandu vůbec kdy propustil z vězení.
Pak na mě upřel svůj temný pohled a nebezpečně se naklonil:
„Jestli mě budeš pořád takhle štvát, přijmu Normanovu nabídku. Vezmu tě s sebou na lov žraloka a dovolím, aby tě použili jako návnadu. Co ty na to?“
Místo strachu jsem se zasmála. „Jo, klidně! Ten žralok bude určitě zábavnější než ty!“
Ínemak se ušklíbl. V obličeji se mu mihl temný stín. „No počkej… Ty budeš litovat.“
Začala jsem na obra cákat vodu, ale on se jen otočil. Prostě vyšel z lázně, přehodil si přes ramena svůj dlouhý černý plášť který mu podával Ohyn a poručil mu, aby mě vytáhl z vody, nalil mu pití a vyčistil boty. Chudák Ohyn zase nevěděl, kam dřív skočit. I když ho obr tak šíleně proháněl, byla jsem ráda, že Ohyna smím vidět.
Ínemak vypadal i po koupeli nějak zplihle. Místo aby si sedl ke stolu, rozvalil se na zem přímo před krbem. Pořád popíjel a vztekle hučel na Ohyna, aby mu doléval, přestože měl pohár ještě skoro plný.
Seděla jsem v křesle naproti němu a znovu jsem ho začala přemlouvat. Snažila jsem se ho donutit, aby zrušil ten hrozný příkaz, který dal Marmondovi — zabít Esmariena. Ínemak o tom nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem to nevydržela, skočila jsem na obra, objala ho kolem krku a prosila ještě víc. Slibovala jsem mu úplně všechno, co ode mě vždycky chtěl slyšet, k čemu mě jindy nutil… Dokonce jsem vypila i to jeho hrozné pití, jen aby viděl, že to myslím smrtelně vážně.
Ínemak najednou nevěděl, co se mnou má dělat. Vypadal poraženě, přemýšlel, jestli se má smát, nebo se rozběsnit… Zmateně poručil Ohynovi, aby mě odtrhl s jeho krku a spoutal. Rozbrečela jsem se, že je tak strašně protivný, Ínemak zařval:
„Ty toho už nech! Mám tě vážně dost! Ale nemysli si, že tě někam zavřu, abys mi tam zase zničila věž nebo truhlu… nebo aby tě zase odnesl ten mizerný zrzoun! Stejně si myslím, že ho Marmond zabít nedokáže. Nejspíš tam u něj už úplně zrezivěl. Ale ať si mě nepřejí, já si ty dva ničemy podám…“
Vtom se od brány rozeznělo troubení. Obr poslal Ohyna k bráně a na mě se hrozivě zamračil: „Okamžitě přestaň brečet!“
Nepřestala jsem.
Když k obrovi přišel Moran s otázkou, jestli se přidá k lovu na žraloka, Ínemak jen kývl. Ukázal na mě a prohlásil:
„Je otravná jako kobra.“
Moran vyprskl smíchy a pobaveně pokýval hlavou:
„Vezmeš tu otravnou kobru s sebou, nebo ji někam zavřeš?“
Ínemak se ušklíbl, viditelně potlačoval smích a zavrčel:
„Vezmu ji s sebou, aby si nemyslela, že mi zase zmizí za zrzounem.“
Pak se otočil na Ohyna a kývl: „Ohyne, ty máš pro dnešek volno.“
Ohyn se jen uctivě poklonil a rychle zmizel. Moran na mě spiklenecky mrkl: „Tak co, těšíš se?“
Neodpověděla jsem. Obr na Morana hned zavrčel, ať si mě raději nevšímá. Ale Moran si mě od obra přivlastnil a z legrace prohlásil:,,Jestli se mi ji nepodaří rozesmát, smí mě hodit přez palubu!”
Ínemak se tomu zasmál:,,Nebo obráceně?”
Na to se zasmáli oba…
-Už na lodi-
Norman i jeho banda nás přivítali s hlučnou radostí. Než jsme vypluli, Moran pronesl řeč a ukázal na svou doprovodnou loď s vybranou posádkou, která měla v případě potřeby zasáhnout. Uprostřed naší paluby stál masivní stůl, u kterého všichni posedávali a popíjeli. Jindy by mě tahle plavba za dobrodružstvím těšila, ale v tuhle chvíli mi bylo pořád do pláče. Normanovo bručení a obrovy hlášky, kterým se všichni smáli, mi vůbec nepřipadaly vtipné.
Nepřetržitě si připíjeli, dokud se neozvala hlídka z rozhledny:
„Žralok! Blízko protějších ostrovů!“
Všichni zařvali nadšením. Normanovi muži začali okamžitě připravovat sítě, háky a oštěpy na lanech. Král Moran se ke mně naklonil.
„Chceš vidět kouzlo?“ zeptal se a ukázal na nádherný tyrkysový kámen zasazený ve zlatém drátku, který mu visel na perleťovém řetízku kolem krku. Jen jsem kývla, ale Norman hned zavrčel:
„Hele, ty s tím kamenem, nech si to až na konec! Všichni se těší, jak toho žraloka dostanou vlastnoručně…“
Dcera mrtvé pirátky Oldy a její dvě „rudohlavky“, které obsluhovaly u stolu, mu připomněly:
„Minule jsi říkal, že kdyby tu byl Moran s tím kamenem, nemuseli jsme přijít o člun a o muže!“ Norman jen zlostně zafuněl:
„Ale no jo, byli tak ožralí, že jim to bylo jedno! Tentokrát máme posily a jsme mnohem líp připraveni.“
,,Pozor, žralok se blíží!”
Jenže ani tentokrát na tom nebyli o moc lépe. Na palubě nastal nepopsatelný chaos, muži se zmateně motali a tahali se o lana. Norman z nich šílel. Žralok byl obří – skutečná stvůra. I když byl na háku, podařilo se mu roztrhat sítě a muži ho na laně sotva drželi. Moran nakonec na nic nečekal, použil svůj tyrkysový kámen a žraloka jeho září omámil. Ta magická modrá záře byla nádherná.
Pak dostal Moran úplně bláznivý nápad. Přistoupil ke mně a podíval se na obra:
„Co kdybych ji na tom žralokovi povozil? Aby se trochu rozveselila.“
Ínemak unaveně odfoukl: „Klidně. Když myslíš, že pak nebude tolik otravná…“
Vytřeštila jsem oči a bleskově se schovala pod stůl. Ínemak se tomu šíleně zasmál:
„Vidíš? Teď už ti to tak zábavné nepřijde, co?“
Vylezla jsem zpod stolu, oprášila se a podívala se obrovi přímo do jeho temných očí:
„Když si na toho žraloka sednu, co mi za to dáš?“
Moran se zasmál a zopakoval mou otázku obrovi. Ínemak hrozivě zavrčel:
„No co asi! Všichni víme, na koho myslíš. Žádný mizerný zrzoun ani neschopa Marmond se ode mě milosti nedočkají. Už s tím přestaň!“
Moran na obra provokativně zavrčel: „Takže se dál necháš otravovat touhle kobrou?“
Ínemak zaklonil hlavu, chvíli přemýšlel, pak se na mě znovu podíval tím svým děsivým pohledem: „Tak se předveď… Jestli si na toho žraloka vážně sedneš, možná zruším Marmondovi ten příkaz. Ale mám podmínky!“
To mě povzbudilo. Šla jsem s Moranem i obrem na záď lodi. Tam banda bojovala o udržení žraloka. Norman zrovna uklouzl na mokré palubě a ošklivě si poranil nohu. Řval bolestí, nadával, aby mu pomohli vstát. Chaos vrcholil, protože Moranova záložní loď se kdesi zdržela.
Moran mi kolem pasu uvázal lano a do ruky mi podal hák. Rychle mi vysvětlil, jak ho k žralokovi připevnit, a vzal mě do člunu. Ínemak stál opřený o zábradlí lodi, protivně se šklebil, zavolal za námi:
„A ne abys mi s tím žralokem odplavala!“
-Na hřbetě žraloka-
Žralok byl omámený kouzlem tyrkysového kamene. V očích měl zvláštní, prázdný výraz, jako by se díval skrz svět. Nikdy jsem neviděla žraloka takhle zblízka. Jeho kůže byla drsná jako jemný brusný papír — když mi Moran pomohl vyšplhat na žraločí hřbet a připevnil provazy, přeběhl mi po zádech mráz.
Vítr sílil a moře se vzdouvalo. I když byl žralok na háku, bála jsem se, že se pod jeho obrovskou tíhou lano přetrhne a on mě stáhne s sebou do hlubin. Vlny mě zvedaly a zase pouštěly dolů, jako bych seděla na živé, nebezpečné skále.
Když se konečně objevila druhá Moranova loď s posilou, trochu se mi ulevilo. Potrhané sítě vlály za zádí lodě jako průsvitné závoje a já se na hřbetě žraloka vznášela na vlnách. Smála jsem se. V duchu mě hřála naděje, že obr přece jen ustoupí a odvolá ten strašný příkaz pro Marmonda.
Žralok pode mnou stále žil. Cítila jsem, jak se jeho svaly pod kůží napínají, i když ho Moranův tyrkysový kámen držel v transu. Najednou mě bleskla hlavou šílená myšlenka: Co kdybych na něm obrovi uplavala? Dokázalo by znamení v mé dlani zrušit Moranovo kouzlo?
„Hej, žraloku!“ zašeptala jsem k té obrovské hoře pode mnou. „Rozumíš mi? Jsi tak neuvěřitelně velký… kdyby tě Moran neomámil tím kamenem, určitě bys jim unikl. Co kdybych tě odhákla? Uplaveme jim spolu?“
Místo odpovědi se žralok hluboce a hrdelně zasmál. Celé jeho tělo se i přes síť háků a provazů nebezpečně prohnulo. Chtěl mě snad shodit? Seděla jsem na jeho hřbetě jako přilepená. Možná se mě jen snažil pobavit svou ironií. Kam by mě vůbec vzal? Na protější ostrov? Tam by mě obr našel dřív, než bych stihla seskočit. Možná už byl žralok se svým osudem prostě smířený.
V tu chvíli se u nás na člunu objevil Moran. Znovu namířil tyrkysový kámen na žraloka a vzduchem zasvištěly další háky a lana. Pomohl mi je omotat kolem žraločího těla, pak se na mě vítězoslavně ušklíbl.
„Ty bys chtěla uplavat, co?“ prohodil pobaveně. „Nezapomínej, že tě sledují oči z obou lodí. Takhle obří úlovek si nikdo nenechá uplavat – a tebe už vůbec ne.“
Když nás kladky spolu s Moranovou magií začaly vyzdvihovat vysoko nad palubu, svět se se mnou zatočil.
Žralok pode mnou naposledy slabě zamával ocasem – jako by se loučil. Bylo mi ho líto, strašně líto.
Obr mě sundal a postavil na prkna paluby, byla jsem promočená, otřásla mnou zima. Ínemak si mě prohlížel, jako bych snad vypadala jinak? Pokýval na mě a usmál se:
„Tak co, ty kobro, jak se ti to líbilo?“
„Jo… líbilo,“ vydechla jsem s očima navrch hlavy.
Moran se na mě zasmál a podal mi zbraň připomínající mačetu.
„Tady máš… první kus je tvůj.“
Zděsila jsem se. „Ani náhodou! Nechci u toho vraždění a porcování vůbec být!“
Moran i obr se mému odporu zasmáli, ale mně se v tu chvíli udělalo tak zle s představy, že bych si měla uříznout kus žraloka… podlomila se mi kolena. Svět se zatočil a já se zhroutila k zemi. To už se nikdo nesmál. Cítila jsem, jak mě obr bere do náruče a odnáší do kajuty.
V kajutě mi strhal mokré šaty a zabalil mě do přehozu, zhodil mě do houpací sítě. Zafuněl a pokýval:
„Vsadím se, že kdyby byl ten žralok z cukru, tak bys nezaváhala,“ zamručel nade mnou, ale v jeho hlase bylo slyšet i znepokojení.
Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych mu odpověděla. Obr přivolal starého věštce, který mi dal vypít odporně hořký odvar z bylin. Šklebila jsem se a obr se znovu rozesmál:
„Ty se teda tváříš… skoro jako ten tvůj vtipný žralok.“
Potom mě nechal odpočívat v houpací síti. Všechny jeho příkazy, zákazy a nařízení jsem už jen v polospánku odkývala. Ínemak odešel na žraločí hostinu. Nechal mě tam jen s věštcem.
Usnula jsem a propadla se do snu.
Viděla jsem stíny, které mě odnášely pryč, až k Esmarienovi. Stál s Marmondem na balkoně a klidně si povídali. Marmond vypadal upraveně a přátelsky, vůbec se nezdálo, že by chtěl Esmariena zabít. Přesto jsem cítila jeho zákeřnost jako ledový pramínek na zátylku. Chtěla jsem na ně zavolat, ale ze stínů jsem se nedokázala vymanit.
Najednou mě někdo chytil za ruku. Byl to starý věštec.
Prohlížel si moji levou dlaň, když viděl, že jsem se probrala, tiše zašeptal:
„Zůstaň v klidu. Budeš v pořádku… jen nesmíš probudit znamení. Divím se, že se neaktivovalo už na tom žralokovi. Opravdu jsi necítila to nebezpečí? Ten žár, který ti rozpaluje dlaň?“
Zakroutila jsem hlavou, připadala jsem si slabě a ospale, znamení v dlani se mi vůbec neprobudilo.
Co prozradí starý věštec?
Nevím proč, ale znovu se mi chtělo brečet. Podívala jsem se na věštce, s nadějí v hlase se zeptala: „Ty víš, co se stane dál? Prozradíš mi to, prosím?“
Věštec si zhluboka povzdechl, v jeho vrásčité tváři se zračila únava staletí.
„Někdy je lepší to raději nevědět… Ale můžu ti prozradit něco, co tě potěší. Slib mi však, že zůstaneš v klidu a nevyvoláš žádný rozruch, jinak ti nepovím ani slovo!“
Rychle jsem to slíbila a tiše ho zaprosila, aby pokračoval. Věštec se jemně usmál, naklonil se až k mému uchu a spiklenecky zašeptal: „… Splní se ti tvé přání. Obr tě na nějaký čas nechá o samotě s Ohynem.“
Překvapením se mi zatajil dech a chtěla jsem radostí vykřiknout, ale věštec mi včas zachytil výkřik dlaní.
„Pss! Ne abys to někomu prozradila,“ zasyčel varovně. „Nech si to pro sebe…snaž se teď spát.“
Zavřela jsem oči a v hlavě se mi začaly promítat všechny ty šílené poslední obrazy, které jsem až doposud prožila. Nakonec jsem se přeci jen usmála. Já, podle obra-„otravná kobra“, a ten „zábavný žralok“, na kterém si právě teď všichni u stolu pochutnávají… Nebo si nepochutnávají? Co když chutná hnusně? Už jsem ale neměla sílu otevřít oči a zeptat se věštce, jak vlastně takový žralok chutná.
Propadla jsem se do hlubokého, bezesného spánku. Když jsem konečně procitla, zjistila jsem, že už nejsem v kajutě na lodi, ale ležím v obrově oblíbené komnatě. Chvíli jsem jen zmateně mžourala do tmy a přemýšlela, jestli se mi to všechno se žralokem jen nezdálo.
Vtom se nade mě naklonil Ínemak. Něco mi provlékl přes hlavu. Když jsem se podívala na svou hruď, uviděla jsem hrubý provázek a na něm zavěšený velký, ostrý žraločí zub. Obr jen krátce zavrčel: „To máš na památku. Od žraloka…“
🐍🦈💙
Hlasité předčítání