Ten Kotek je ale blbec, mně, starýmu kozákovi, bude strhávat prémie za chlast, Pišta si odplivl, zatímco všemi průduchy vypouštěl modravý dým z vyklepané cigarety. Vandráckej život, dvacet let proflákaných po stavbách, úplně pro nic a dobrovolně, dvacet let po smradlavých budnících a maringotkách na hony od domova, kde čekaly tři hladový krky, ne na něj, ale na prachy, který dvakrát za měsíc vysolil na stůl: jinak ať si prej jde, kam se mu zachce. Dvacet let mrzký dřiny: dneska jakoby to ani nebyla pravda: zrovna tak všechno, co vydělal, a nebylo toho na poměry zrovna málo. Jemu nikdo chlast předhazovat nebude, bez chlastu se žít nedá.
Pišta si objednal velkýho ruma a přejel si svraštělým a rozpraskaným hřbetem dlaně po skráni. Ruce by si dal nejraději useknout, když si vzpomene, co nacpal do chřtánu té mrchy. Mít je teď všechny zpátky, nemusel by do konce života sáhnout na lopatu. Kdo, sakra, komu zničil život? On jí, když musel vandrovat po celé zemi, aby uživil rodinu, a neměl při tom čas na fakany, který musel jednou za měsíc seřezat, protože se nemohl dívat, jaký z nich rostou lajdáci a nemakačenkové bez špetky úcty k otci, co se obětuje za každý kus žvance do jejich nevymáchaný huby? Nebo ona jemu, která uměla akorát shrábnout prachy a prošoustat je s frajerama, zatímco jemu dělala fóry, když přijel jednou za čtrnáct dní domů, aby si užil trochu pohodlí a milování?
Jen vyvedla kuřata z kurníku, hned žádost o rozvod, jako by mohl v tý jejich zakopaný díře vydělat dost? Jeho táta odjel ze Slovenska až do Ameriky a posílal domů tolik, že to sotva stačilo dětem na boty. Přesto ho všichni uctívali jako pánaboha. Je víc něž jasný, o co jí celou dobu šlo: sedřít z něj kůži a odkopnout hned, jakmile by si chtěl začít užívat klidnýho stáří, zatímco ona by mu měla vynahradit celý ty léta odříkání a špinavý otročiny. Tfuj, co člověku zbyde na starý kolena bez baby a střechy nad hlavou? Jenom ten zasranej chlast.
Jenom v tý hospodě je dobře, Pišta do sebe kopnul panáka, ani se neušklíbl. Každou novou dávkou alkoholu se mu blahodárně ulevovalo u srdce a v duši se rozléval klid naplněný pocitem lhostejnosti. Za chvíli mu bude srdečně jedno, co bude zítra, za měsíc a po celý zbytek jeho vandráckýho života. Důchodu se bohdá nedožije. Hlavní je suchá a vyhřátá židle se sklenicí piva na dosah, kde si může právoplatně vypít zobák, jak se mu zlíbí, a dokud nepřestane vnímat sám sebe, není pána, kterej by mu ji vzal.
Vydržet, jen vydržet. Emil Žáček seděl v přeplněné hospodě kdesi ve středu města a upíjel z umatlané sklenice desítku pivo. Padala na něj malátnost. Při vzpomínce na předešlou noc mu naskakovala husí kůže. Včera začaly prázdniny a kolej se zavřela. Do poslední chvíle nechtěl ani pomyslet na nadcházející dva měsíce, které bude muset strávit na ubytovně stavby. Nevěřil, že mu osud nenabídne jinou příležitost. Přesto se neúprosný čas naplnil skutečností přesahující obavy, jež dosud sužovaly jeho mysl toliko z hlubokého podvědomí.
První, co mu padlo do oka, když večer dorazil na ubytovnu, byly dvě židle sražené k sobě a tvořící ubohou postýlku s opěradly místo pelestí. Na ní spočíval uzlíček zavinovaček, z něhož vykukovala růžová hlavička kojence vklíněná pod nejnižší příčku jednoho z opěradel. Novopečená matka klečela na podlaze a drhla zašlé linoleum, zatímco stejně novopečený otec ležel na rozestlané posteli, vedle sebe na zemi pětilitrovou láhev od okurek do poloviny naplněnou pivem, a kouřil. Měl osmahlou pleť obrostlou černým plnovousem a dlouhé vlasy sahající na ramena odbarvené do stejného odstínu hnědožluté jako jeho družka.
Hlasité předčítání