„Sotva tě nehlídám ve věži, už se touláš po nocích, kdo ví s kým! Obr o tom ani nevěděl! Kdybych mu to neřekl!”
Dívala jsem se na něj udiveně a ptala se:
„Proč jsi neodjel za paní Karmínou?”
Marmond vybuchl:
„Proč? Protože jsem to tušil! Nechtěl jsem se od tebe vzdálit! Nestojím o to stát se slavným věštcem!”
Vypadal zle, oči mu hořely. Chtělo se mi brečet. Přidušeně jsem fňukla:
„Proč jsi mě zase odnesl?”
Zasmál se, ale byl to smích plný zloby:
„Zase to proč? Tvůj Ínemak mě poslal ke všem čertům — i s tebou!”
Zakroutila jsem hlavou:
„Ale neposlal. Nevěřím ti.”
Marmond se ke mně naklonil tak blízko, že jsem cítila jeho dech:
„Tak nevěř.”
Posadil se vedle mě, ztěžka, jako by ho tížila celá noc. Mlčel dlouho. Pak jsem se odvážila:
„Řekni mi pravdu. Co se stalo?”
Hluboce si povzdechl a zavrtěl hlavou, jako by tomu sám nerozuměl:
„Na co je obrovi další klenot věčnosti? Když je sám věčný? Vždyť ho vůbec nepotřebuje!”
„Třeba ho potřebuje,” odvětila jsem tiše. „Kdyby ne, nezajímal by se o něj.”
Marmond sevřel hlavu v dlaních. Vypadal zoufale, jeho hlas se zlomil:
„Ale mě přece potřebuje víc! Proč to nechce uznat? Po tom všem, co jsem pro něj udělal! A taky pro tebe! Ty nevděčná! Moji snahu udržet tě při životě nedokážeš ocenit. Ani on! Zachoval se ke mně hnusně…”
Pak zvedl hlavu, v očích šílené světlo, a zahučel:
„A víš co? Bylo mi potěšením, když tě se mnou poslal pryč. To byla ta nejlepší odměna!”
Nechápala jsem to. Nevěřila jsem mu — Ínemak to přece neřekl! Před chvílí sám bručel, že radši žádný Marmond. A teď tu Marmond seděl vedle mě, zhroucený i nebezpečný, a tvrdil, že nás oba obr vyhodil.
Proč tu vlastně je? Jak to, že tu vůbec může být? A proč mi říká takové lži?
Na to se musím zeptat obra. Chci aby mi to řekl Ínemak sám…
3. Za Ínemakem
Postavila jsem se a řekla Marmondovi rozhodně:
„Půjdu si promluvit s obrem. Chci to slyšet od něho!”
Marmond jen unaveně mávl rukou:
„Tak si jdi.”
Pak mě ale chytl za ruku, zoufale ze sebe dostal:
,,Popros ho i za mě, aby se už nezlobil a vzal nás oba zpátky!”
Kývla jsem a vyrazila k temnému hradu. Kameny byly vlhké od mlhy, brána vrzala, jako by sténala. Stráže na mě upřely prázdné oči, když jsem vykřikla, že musím okamžitě za obrem.
Hlasité předčítání