Kužely reflektorů Davidova auta se právě rozstříkly do ojíněné aleje za hranicí provinčního města, když se před ním vynořila postava se zdviženou paží. Se zkracující se vzdáleností rozpoznal ženské obrysy. Věk nedokázal odhadnout. Zastavil asi deset metrů za linií postavy, která se mezi tím propadla do tmy. Pootevřel dveře spolujezdce. V temně mrazivém otvoru se rozezvučel mladý a překvapivě příjemný hlas: „Vezmete mě dva kilometry támhle do vsi? Je hrozná zima.“ Oválný obličej se halil do obláčku páry unikající od úst.
„Ale prosím, proto jsem zastavil,“ odpověděl.
Dívka nasedla a šetrně za sebou přibouchla dveře. „Jdu od nemocné babičky a ujel mi poslední autobus. Normálně je to menší procházka, ale v tomhle mrazu učiněný horror.“
David si ji prohlížel koutkem oka. Pokud mu přítmí vozu dovolovalo, mohl soudit, že se jedná o vcelku tuctový typ. O to víc jej učarovala melodie jejího hlasu. Jako by byla výrazem něhy, laskavosti a ušlechtilosti zároveň. Marně tápal v paměti, zda se s něčím podobným už někdy setkal.
„Podle čísla soudím, že nejste zdejší…“ Mluvila plynule bez známky rozpaků.
„Jsem tady služebně,“ předešel David další otázku.
„Řidič z povolání?“
David se usmál: „Spíš z pohrdání…Ne, vážně, vydal jsem se nazdařbůh za nočním přeludem a narazil na zjevení. Máte překrásný hlas. Jestli je takové i vaše srdce, rád vás povozím třeba do soudného rána.“
„To byste ode mě chytil akorát tak rýmu,“ řekla lehkým a mírně ironickým tónem.
„Třeba by mi přinesla štěstí, kdo ví?“
„To je víc než odvážné tvrzení, jak jste na to přišel?“
David ubral plyn ve snaze získat čas. „Věřím na osud a dílo dokonalého okamžiku. Snad si to trochu odporuje, ale člověk jen zřídka pocítí výjimečnost chvíle, jako je tahle.“
„Už vám z ní moc nezbývá. Támhle mi prosím zastavte,“ ukázala na nenápadnou odbočku mezi domky. „Tam už to mám jen pár kroků.“
David zabočil do uličky. „Když dovolíte, zavezu vás až domů.“
„Ale to opravdu není třeba,“ ohradila se. Na to se odmlčela a David nevěděl co říct. Inspirující kouzlo okamžiku pominulo. Přišlo mu z ničeho nic absurdní učinit jí návrh po pár minutách rozhovoru.
„Brzděte, támhle je náš dům.“
Zastavili před brankou do zahrady zarostlou keři. Za ní se tyčila podivná směsice vzrostlých stromů. V abstraktním mřížoví rozmanitých siluet a větví probleskovalo mdlé světlo rozsvíceného okna nízké chalupy.
„Vypadá to tu tajemně,“ řekl s nefalšovaným zaujetím. „Mohu nahlédnout dovnitř?“
„To nevím, snad někdy příště.“ Otevřela dveře a urovnávala si límec kožichu před ledovými závany vzduchu.
„Mám obavu, že moje další pouť mrazivou nocí zmaří každou naději na nějaké příště. Zítra se vracím do Prahy.“
Dívka mlčky vystoupila. Před železnou brankou zastavila a váhavě se ohlédla. Dveře vozu zůstaly otevřené.
„Umíte vyprávět pohádky?“
„Ani moc ne, ale pohádkového dědečka jsem hrával už jako kluk.“
„Ale slibte mi, že na nás nebudete zlý.“
„Ale samozřejmě,“ řekl a následoval ji do průchodu pod pletivem ojíněných keřů.
Místnost, kam vešli, byla kuchyní, jídelnou a obývacím pokojem zároveň. Rozložitá kuchyňská kamna s plotnou sálala příjemným teplem a rozeznívala veliký hrnec s vroucí vodou. Zařízení místnosti připomínalo starou selskou domácnost, jejíž ráz narušovalo torzo dýhované bytové stěny s televizorem umístěné vedle dveří do ložnice. Ty byly dokořán otevřeny, aby poskytly dostatek tepla spícímu dítěti, jehož občasné zakňourání doléhalo do místnosti. Celek působil nesourodým dojmem a střetávaly se v něm potřeby tří věkových generací: Matky, dcery a vnučky. Rozvěšené plenky, dětské prádýlko a lahvičky jednoznačně prozrazovaly způsob života, jaký zde vládne. Na vypolštářované lavici u kamen seděla starší žena a s rukama zaměstnanýma pletacími jehlicemi sledovala obrazovku televizoru.
„Vedu návštěvu, maminko.“
Potěšená a nestrojená úslužnost matky rozptýlila počáteční rozpaky. „…jak vidíte, jsme tady samé ženské. Snad se nebudete cítit nesvůj.“
David s díky přijal pohoštění, které se skládalo z velkého hrnku čaje a domácího koláče. Od první chvíle si připadal, že je přirozenou součástí skromného soukromí domu. Jeho hostitelky nedávaly najevo žádnou zvědavost ani překvapení. Seděl u jídelního stolu a jako v polosnu vnímal vyprávění staré matky o spořádaném dětství malé Janičky a jejích dvou odrostlých sourozenců.
„…Když bylo Janičce deset, zasadil muž poslední strom v dolním cípu zahrady. Byla to smuteční vrba. Jako by tušil, že se nedočká příštího jara. Měl rád stromy víc než lidi.“
Z okna Davidovi padal na záda neznatelný chlad mrazivé noci a stékal mu po ramenech až k nohám. Od okenní tabule k němu doléhalo lehké skřípání a rozeznívalo citlivý nerv jeho vnímavosti. Pohledem bezděčně sklouzl na Janiny těžké prsy rozložené v elastickém pouzdře tmavých šatů na desce stolu.
„Už na něj maminko nevzpomínej…Všimla sis, že je dneska úplněk? Měsíc vyšel nad korunami olší.“ Jemné hedvábí dceřina hlasu se vznášelo pod žlutavým stínidlem lampy. „Ty stromy nás jednou pohltí. Jejich kořeny provalily další kus podezdívky ve sklepě. Táta nikdy nezemřel. Jeho duše zůstala v těch stromech. On by nikdy nedopustil, aby se na něj zapomnělo.“
Sílící skřípot za oknem se smísil s dozvukem hlubokého vzdechu, jenž vycházel z měkkých oblin Janiných prsou. „Než odešel Jakub, to je můj mladší bratr, doufala jsem, že porazí alespoň ty platany, co se nám už málem opírají o střechu. Ale nikdy se k tomu neodhodlal.“
David sebou trhl. Ostré zaškrábání na skle ho donutilo ohlédnout. Uprostřed černé tabule zářila dvě zelenavá světýlka.
„Ale to je náš Max.“ Janin hlas se rozezpíval kovovým odstínem „Doufám, že jste se nevylekal.“
Otevřela okno. Ledovým oparem vstoupil do místnosti veliký černý kocour. Měkce seskočil na podlahu a s naježeným hřbetem se odplížil do kouta vedle kamen. Čišela z něj zima a podrážděnost.
„Ten kocour se mi vůbec nelíbí…“ Jana dlouze hleděla zvířeti do očí. Kocour soustředěně mhouřil zelená světla, ale neuhnul ani na chvíli. Tichý tok smyslného spojení přerušila teprve Jana prudkým pohybem hlavy, kterým se zaklonila přes okraj židle. „Někdy si tu připadám jako v dřevěné kleci. Závidím vám vaši svobodu a jedinečný život v Praze.“
David se probudil: „Člověk může být daleko osamělejší uprostřed davu lidí.“
Staré matce spadly jehlice do klína: „A tak to bylo se všemi. Nejdřív Přemek, pak Jakub a teď Janička. Nakonec mi tu zůstanou jen ty stupňovité jehlany smrků u plotu, které muž sázel postupně, jak se jeden po druhém narodili. Kdyby žil, určitě by řekl, že naše duše zůstane stejně vždycky tam, kde zapustil kořeny strom našeho života. Tak aspoň můžu doufat, že se zase vrátí. Ale co, mladí se vždycky rozletí jako vlaštovky do svých nových hnízd. A Janička se umí ohánět. Je to dobrá hospodyňka.“
„Ale mami…“
„No co, darmo jsem jí nevychovávala k práci a šetrnosti. Jen kdyby nebyla taková palice tvrdohlavá. Když přišla do jiného stavu, ani to tomu jejímu neřekla. Zavřela se doma a nikoho nechtěla vidět. Prý, dokud nepřijde sám, ona ho nutit nebude. Pěkně si to zavařila,“ upřela vyčítavý pohled na dceru.
„Každý člověk skládá účty své vlastní povaze,“ řekl David, „možná, kdyby otec toho dítěte věděl…“
„Ani se nezajímal,“ skočila mu Jana do řeči.
„Třeba si to špatně vysvětloval.“
„Ten si vůbec nic nevysvětloval,“ odsekla ostře.
David pokrčil rameny. Jana si přejela rukama po tvářích ve snaze zaplašit dráždivé myšlenky. „Tátu taky zajímaly akorát jeho vlastní potřeby a k tomu ty jeho stromy a parta hasičů, která ho nakonec zabila.“
„Jak tohle můžeš říct,“ ohradila se matka. „Táta by nás nikdy neopustil.
„Ale zotročuje nás dodnes.“
Davidovi její hlas už nepřipadal ani zdaleka tak čarovný, jako ze začátku.
Co se stalo s duší člověka, jenž dokázal zanevřít? Vláčí jej snad osud samými cestami zklamání? Mučivá zarputilost mu nedává možnost vidět perspektivně? Ploše nazíráme projevy druhých, plochá je i naše víra v budoucnost. Klademe své neuzrálé představy přes cestu těm, kteří nás milovali, a dovoláváme se souhlasu těch, jimž po nás nic není.
Jana mlčky vstala. Následoval ji ke dveřím do předsíně. Vyšli do závoje padajícího sněhu poháněného poryvy nárazového větru. Podél boční stěny domu minuli silné kmeny platanů ozářené oknem z kuchyně a v mlčenlivém zákrytu dorazili na malé prostranství ohraničené ze dvou stran hustými keři obrůstajícími nízkou lavičku, která se pomalu ztrácela v bílé stejnorodosti sněhové pokrývky. Tam se Jana zastavila. Vysoký límec kožichu a husté přívaly vloček zakrývaly její tvář. David se marně rozhlížel ve snaze proniknout neprůhledností rozbouřené noci.
„Neuvěřitelná změna počasí,“ poznamenal do skučícího větru.
Uplynulo několik dlouhých vteřin, než promluvila: „Mívám někdy sklíčené pocity. Nedokázala bych spočítat, kolik času jsem proseděla sama na téhle lavičce. Člověk někdy opravdu přestává chápat, pro co byl vlastně stvořen.“
„Mám dojem, že jedné možnosti jste se bez velkého uvážení, a možná z pouhé ješitnosti, vzdala.“
Prudce trhla hlavou. „Vy nevíte, jak mi ublížil. Mám snad jít a prosit někoho, kdo chtěl urvat jen kus sobeckého požitku pro sebe, aby projevil aspoň minimální zájem o to, co zplodil? Bez toho se obejdu.“
„Nezdá se, že byste si sama vystačila…“
„Něco vám řeknu, kdyby…ale proč bych se vám tady měla zpovídat?“ řekla úsečně. „Stejně to nepochopíte.“
„Nic jste mi v podstatě ještě neřekla,“ namítl David.
„A je pro to snad nějaký důvod?“
„Máte pravdu, není,“ řekl lhostejně podrážděn vzpomínkou na podobnou odpověď, kterou už vícekrát slyšel na jiných místech a z úst jiných žen.
„Myslela jsem…“ Jejich oči se setkaly skrze bariéru padajícího sněhu.
„No, co jste myslela? V tom větru je špatně slyšet…“
„Nic.“ Otočila se a zamířila zpět k domu. Tma ji rychle pohltila.
V podivném rozpoložení nechuti a lítosti David ještě chvíli setrval na místě, než obešel druhou stranou stavení a nasedl na slabě osvětlené ulici do zasněženého auta. Mechanicky nastartoval motor a zapnul stěrače. Když se rozjížděl, stačil ještě v průzoru zahradní branky spatřit postavu ženy, jak vzdorně bere za dveře a vstupuje do žlutavého výřezu rodného domu.
Hlasité předčítání