Nazítří měl psík následovat svého dočasného pána do jeho malého ateliéru, který jsem si pronajal v jedné zahradní vilce na pražské Hanspaulce, abych zde čerpal inspiraci pro svá amatérská plátna. Tam jsem si zatopil v kamnech, jež se vydatným přikládáním rozžhavila do ruda. Pln pohody z příjemně vytopené místnosti jsem si namísto malování otevřel knihu. Beztak by mě můj společník rozptyloval a vyváděl z koncentrace. Přesto mě udivoval klid, s jakým se uvelebil metr od kamen odevzdán osudu a tichu odlehlé vily.
Snad si v duchu stýskal po paničce nebo blahořečil osudu, že nedopadl o mnoho hůř. Byla sobota a krátký zimní den se nachýlil k večeru v ponuré šedi okolních zahrad. Teprve v pokročilé hodině mě vytrhlo z četby slabé naléhání mého společníka. Vymetl jsem dohasínající kamna a uposlechl hlasu přírody. Koneckonců i mně přepadl pořádný hlad.
Ve dveřích svého bytu jsem nalezl lístek se slovy: Budete-li tak laskav a vyčkáte mne zítra ve 20.00 doma, přijdu si osobně s díky a úctou pro moji milovanou Ariadnu. Kristýna Šrámková.
Nevím, co mě na tom prostém vzkazu tak rozrušilo, ale dlouho jsem nemohl usnout. Stále mě cosi pudilo vybavit si majitelku maličké Ariadny jako krásnou kněžku bohyně plodnosti. Byla to Ariadna sama, její jméno opředené mýty a pověstmi plnými smyslnosti. Nakonec se mi i její pohled nezdál tak skelný a bezduchý jako zpočátku. Málem bych uvěřil tvrzení, že jméno dokáže předurčovat osud. Až romaneskní vyumělkovanost takových představ mě donutila zahnat fantazii do svých mezí a přimět znavenou mysl k odpočinku.
Celou neděli jsem se snažil vyvarovat planých nadějí na výjimečné setkání, jako bych se již předem zamiloval do ženy, která mohla být stejně tak dobře obtloustlou a snobsky zavilou manželkou nějakého vysoce postaveného funkcionáře. Můj neklid udivoval o to víc, že podobné postelové psí rasy, jaké představovala Ariadna, jsem neměl ani trochu v lásce. Nemohl jsem se dočkat večera, kdy se sám, jak jsem si nalhával, opět navrátím k samotě a rovnováze. Rád bych se býval vrátil k rozečtené knize v ateliéru, kterou jsem tam zanechal. Malá Ariadna však měla se mnou jiné plány.
Přišla na vteřinu přesně, až mě vylekalo naléhavé zadrnčení zvonku nade dveřmi. A bylo mi dáno spatřit skutečnou Ariadnu. Štíhlá pevná postava mladé ženy s útlými boky a plnými ňadry, tmavé a husté vlasy, které dlouze splývaly po světlé kožešině rozepnuté na urostlých ramenech. Její temně hnědé oči na mně hleděly s výrazem vděku a něžného spiklenectví. Mluvila plynule a inteligentně o jakémsi chlapci, který si svůj zájem o ni vybíjí tím, že ji vystavuje všelijakým klukovinám a naschválům. Ztráta Ariadny byla jeho posledním dílem a zároveň trestem, který ho bude stát Ariadninu (vlastně Kristýninu) shovívavost.
„Pojďte prosím dál,“ řekl jsem v rozpacích a poněkud opožděně. Vstoupila nad mé očekávání vstřícně a nenuceně. „Byli jsme včera s Ariadnou v mém ateliéru a docela jsme se spřátelili,“ dodal jsem.
„Vy jste umělec?“ pohlédla na mě se zájmem, zatímco se nechala vysvléct z kožešiny svého kabátu.
„Tak trochu maluji…“
„Krajinomalbu nebo figurální kresbu?“
Musel jsem se usmát své blažené radosti nad tím, jak bezostyšně usedla do mého křesla a něžně se uvítala s maličkou Ariadnou. „Bude mi ctí namalovat váš portrét,“ odpověděl jsem povzbuzen úžasnou bezprostředností, s jakou obdařila můj ubohý pokoj krásou pro něj nadpozemskou. „Mohu vám nabídnout kávu?“
Hlasité předčítání