Pronikáme hlouběji do vzduchoprázdna a mé pocity se bortí pod tíhou všudypřítomné nicoty. Jaký to musí být asi pocit na okraji horizontu událostí, kde se vědecké teorie rozcházejí v tom, jaké nepředstavitelné sily ovládají podstatu vesmíru.
Snažím se soustředit a porozhlédnout se kolem sebe. Všichni jsou potichu a střebávají tu sílu, která na ně působí. Zkouším zaostřit na rozmazanou pohyblivou tečku v dáli, která mi utkvěla v zorném poli při orientaci v prostoru.
Hej! Všichni kdo jste tady! Podívejte se! Natahlím ukazováčkem mířím na rozmazanou tečku, která prapodivně tančí, jak plastový sáček ve větrném víru vznášející se ulicí, a určitě tu má nějaký důvod a smysl který je pro mě zatím nepochopitelný.
Pomalu se přibližujeme blíž a z tečky na konci prázdnoty se formuje kruhovitá mlhovina s jasnými rysi pestrobarevného okraje a moje mysl začíná nestandardně vybočovat z normálu a ponořuji se hlouběji do divně se rotující mlhoviny.
Vypínáme motory a snažíme se o změnu kurzu. Čemu nerozumíme, z toho máme strach, tak se snažíme vyhnout něčemu, co je pro nás nepřirozené. Nic nepomáhá! Zpětné motory na plný výkon nemají patřičnou energii a silnou přitažlivostí jsme pohlcováni do neznámého víru vesmírné anomálie. Přemýšlím, jestli jsem v dosavadním životě stihl vše, co bylo ode mě očekáváno a marně se snažím vzpomenout, jestli jsem udělal všechno tak, jak jsem měl. Pevně doufám, že jsem se vypořádal se životem, který mi byl nabízen po celou tu dobu mého bytí a nebo aspoň jsem si splnil to, jak jsem si přál ho prožit.
Registruji, jak mi srdce pumpuje krev do všech částí těla takovou rychlostí, jako by to bylo to poslední co má v posledních minutách vykonat. Opouštím svoji fyzickou skořápku a duševně se odprošťuji od okolního světa.
Nazdar! Na co čumíš vole? Stojíš mi na noze dezoláte! Pohni se! Rozostřeným zrakem otvírám víčko po víčku, jako by mi někdo v mozku umíchal slušnou kašičku. Opatrně mapuji co se kolem mě děje. Jsi v pohodě? Ptá se mě stejně dezorientovaný kolega. Uvolni se, nebo tě to rozmetá na hovna. Vypadáš slušně vymontovanej! Zdřejmě si spolkl celou lékárničku kosmonaute!
Kde to jsem? Potkávám lidi, které jsem už kdysi někde viděl, ale nemůžu si vybavit kde a kdy. Nezavazej! Křičí na mě obézní trpaslík, který vypadá jako po celoročním nákupu ve slevách v supermarketu. Na zádech dětská motýlí křidélka, jako by měl tendence zvlétnout, ale jeho tíha mu nedovolí si poskočit ani o deset čísel nad zemí.
Ty vole! Moc se tu nemotej nebo ti dají košilku a odstřihnou ti kyslík Armstrongu. Dobře víš, jak vypadá černá díra, kam tě šoupnou, když máš v hlavě orchestrion. Jsem zcela zmaten a z euforie na mě doléhá panika. Cítím úzkost a prostor se kolem mě začíná zužovat až nepříjemnou rychlostí.
Dostal jsem se do jiné dimenze? Ptám se sám sebe a kolem mě se rozpíná uzavřený prostor obehnaný zdmi, z které opadavá omítka padající do všech koutů špinavé podlahy, lemující kovové postele a okna zamřižované, kde svoboda má vstup zakázán. Začínám se utvrzovat v tom, že důvod proč tu jsem je zdřejmě na ochranu lidi, pro které nejsem žádoucí i pro moji vlastní ochranu, před už tak zkaženým světem. Slyším neustálý ruch, který se line po cele místnosti. Pestrost hlasů mě ohlušuje, jako bych se nacházel na demonstraci za levnější gořalku před koloniálem.
Hlasité předčítání
