Ale nyní, toto ráno, mě trápil jen obrovský hlad a ukrutná touha se mocně vymočit. Postavil jsem se a nedůvěřivě očekával, kdy mě prudký záškub svalu probudí zpět do trýznivé reality. Když jsem při vyprazdňování přeplněného měchýře usoudil, že si nevědomě nemočím do postele, že jsem skutečně vzhůru a nejedná se o blud, ovládl mě nepopsatelný entusiasmus, který však záhy vystřídalo znepokojení, neboť jsem si nevybavil byť jediný střípek vzpomínky ze včerejší noci. Nedokázal jsem si vzpomenout na jediný okamžik v posteli před usnutím ani před tím, než jsem se vůbec rozhodl jít spát. Zkrátka vůbec nic. Jako pijan po prohýřené noci. Alkoholu jsem však nikdy nepřišel na chuť. Avšak při oněch náhlých vypnutí se mi někdy stávalo, že předcházející okamžiky paměť zcela dobře nezaznamenala a tím jsem své obavy zahnal. Jak se ale ukázalo, klidu mé duše nebylo přáno. Když jsem si chtěl umýt ruce, prozradilo mi zrcadlo, že mám tvář mírně však jistě zhyzděnou několika mělkými ač značně zarudlými rýhami a nepatrnou podlitinu pod jedním okem. Teprve až když je můj odraz v zrcadle zjevil, pocítil jsem je fyzicky. Marně jsem se tyto skutečnosti snažil spojit s událostí, která se mohla odehrát za včerejší noci. Připletl jsem se snad k nějaké potyčce? Udála se mi snad nějaká nehoda? Mé snažení bylo předem odsouzeno k nezdaru. Nepamatoval jsem si zhola nic. Ať už to ale bylo cokoliv, mohlo to mít nějakou souvislost s mým ranním vstáváním? O tom jsem se mohl jen dohadovat sám se sebou. ´Musím se co nejdřív ozvat svému doktorovi a tu novinu mu povědět,´ pomyslel jsem si. ´Pravděpodobně to pro něj nebude tak skvělá zpráva jako pro mne, neboť pro něj to bude jen další neznámá v už tak neřešitelné rovnici.´ Každopádně měl jsem v plánu mu zavolat hned jak se nasnídám. Stále mi žaludek škrundal nelidským hladem a ústa se mi hemžila slinami vyburcovanými chutí k jídlu po ránu tak nevídané. Vydal jsem se tedy do kuchyně.
Můj byt byl skromný, kuchyně též. Pohodlně se v ní mohl otáčet pouze jeden člověk, ale beztak žiju sám. Skrze mé zdravotní problémy i finanční situací způsobenou nezaměstnaností jsem nikdy nedoufal v trvalý vztah. Má lednice bíle zářila stísněna v rohu místnosti mezi zdí a krajem kuchyňské linky. Mlčky slibovala uspokojení pro můj skučící žaludek. Otevřel jsem ji. Sepnula žárovka, která osvítila obsah uvnitř. Ztuhnul jsem a přemítal, zda jsem byl včera v obchodě. Ovšemže marně. Nepamatoval jsem si nic. Míra znepokojení mne však stále nabádala namáhat mozek a vybavit si, v jakém poblouznění jsem vyházel veškeré jídlo z lednice a nahradil je tím, co tam je teď. Otočil jsem se a hleděl na jídlo vyskládané chaoticky na kuchyňské lince a pohozené v dřezu i ve špinavých hrncích na sporáku. Začínala se mne zmocňovat panika, že můj stav se nelepší, jak jsem si původně myslel. K mému úděsu jsem zjistil, že celému bytu vládne podobný chaos jako v kuchyni a nedokázal jsem si představit, jak jsem tím bordelem mohl bez povšimnutí projít až do koupelny. Mé ranní nadšení nejspíš ošálilo mé smysly. Skutečnost byla bohužel taková, že v bytě nebylo prakticky nic na svém místě. Na zemi se válelo oblečení a knihy, křeslo v obývacím pokoji bylo převrácené, stejně jako podlahová lampa, která se převrátila na skleněný konferenční stolek, jenž nyní v tisících střípkách úpěl na koberci. Když jsem si prohlížel tu spoušť, snažil jsem se přes sevřeně vyschlé hrdlo spolknout temné tušení. Vrátil jsem se do kuchyně. Lednice nyní nestála s vítaným příslibem nasycení. Stála tam tichá a tvářila se zlověstně. Přistoupil jsem k ní a část mého já mě naléhavě přesvědčovala, abych ji neotvíral. Žárovka opět secvakla a její světlo se zalesklo na povrchu průhledných igelitových pytlů, značně znečištěných něčím, co až děsivě připomínalo krev. Uvnitř byly kusy nějakéhosi masa. Snažil jsem si namluvit, že jsem včera nejspíš navštívil řezníka, ale řezník, by maso nenaporcoval takovým odbytým způsobem a jistě by je nebalil do igelitových pytlů. Vzal jsem jeden z těch pytlů do ruky a začal jím v rukou otáčet, abych si jej mohl dobře prohlédnout a beztvará flákota se v něm převalovala ve vlastní rudé šťávě. Snad jsem ve směsi krve a svalové tkáně doufal v odpověď aspoň na jedinou z nespočtu otázek, které mi vířily hlavou. Místo ni jsem ale spatřil cosi, co bylo až příliš směšné a absurdní, než abych uvěřil, že je to skutečnost. Realita se čím dál více podobala výjevům z nočních děsů, které mě trápily noc co noc.
Perfektní, skvěle napsané! Dávám plný počet hvězd.