Pravda o “psychopatech” a jak s nimi jednat – ČÁST PRVNÍ

DepreseDramaMezilidské vztahyNapětíSpolečnost

Četba díla zabere cca 103 min.

Předvědomí

Ze všech současných událostí kolem nás, z našich znalostí a z minulých událostí uložených v paměti můžeme v určitém okamžiku zaměřit svoji pozornost pouze na omezený počet podnětů. Nepřetržitě dochází k tomu, že některé podněty vybíráme, jiné ignorujeme a odmítáme, čímž se vědomí neustále mění. Avšak i objekty nebo události, které toho času nejsou v centru pozornosti, mohou mít na vědomí určitý vliv. Například si nemusíte být vědomi toho, že hodiny odbíjejí celou hodinu. Po několika úderech však zpozorníte, zpětně se zaposloucháte a spočítáte údery, o kterých jste předtím nevěděli, že je slyšíte. Hovorově říkáme, že tyto podněty nás ovlivňují podvědomě, nebo že pracují na podvědomé úrovni vědomí.

Nevědomí

Podle psychoanalytické teorie jsou některé vzpomínky, impulzy a touhy našemu vědomí nedostupné. Psychoanalytická teorie označuje jejich souhrn jako nevědomí. Freud se domníval, že některé emočně bolestivé vzpomínky a přání jsou vytěsněny – to znamená přesunuty do nevědomí, odkud mohou ovlivňovat naše činy, i když si těchto vytěsněných vzpomínek nejsme vědomi. Myšlenky a impulzy, které jsou vytěsněné do nevědomí, nemohou vstupovat do našeho vědomí, ale mohou nás ovlivňovat nepřímo nebo maskovaně – prostřednictvím snů, tzv. nesmyslných činů, charakteristického chování a přeřeknutí. Výraz přeřeknutí je obecně používán ve smyslu poukazu na bezděčné poznámky, o kterých se domníváme, že prozrazují skryté impulzy. Příkladem může být výrok ,,je mi líto, že se ti daří lépe´´, místo zamýšleného ,,Jsem rád, že se ti daří lépe´´. Nevědomé procesy probíhají podle principu primárního procesu myšlení, který není svázán logikou, umožňuje současnou koexistenci protikladů, neakceptuje princip toku času a je vysoce symbolický. Zhruba odpovídá myšlení dítěte, myšlenkovým procesům ve snu  a v psychotickém stavu.

K nevědomí se však řadí řada duševních procesů, na kterých jsme závislí ve svém každodenním životě a kterým nemáme vědomý přístup. V průběhu vnímání si pozorovatel může například uvědomovat dva objekty ve svém okolí, ale není si vědom svých téměř okamžitých duševních pochodů, jejichž prostřednictvím určil, že jeden z objektů je bližší nebo větší než druhý.  Přestože si výsledek těchto duševních procesů uvědomujeme – a známe velikost a vzdálenost objektu – nemáme k těmto procesům vědomý přístup.