Porsche 911 z roku 1997

Dobrodružství Drama Humor Mezilidské vztahy Záhady

Četba díla zabere cca 15 min.

„Ještě jste na něco zapomněl!“ zavolala za mnou.

„Cože? Cigára?“ Zašátral jsem v kapsách, ale balíček našel.

„Poprosit a poděkovat.“

„Jo,“ řekl jsem jízlivě a odešel.

Šlápnul jsem na plyn co nejvíc to šlo, abych vyvolal poplach v celé vesnici, kde nejspíš ještě netušili, co je to oheň. Přesně podle navigace ženské z pumpy, ocitnul jsem se na opuštěné silnici uprostřed polí. V dáli jsem rozeznal, snad jen díky svitu měsíce, nějaký les. Dal jsem si jedna a jedna dohromady, využil svůj chabý smysl pro orientaci a uvědomil si, že dálnice bude opravdu tím směrem. A netrvalo dlouho, ano, nekecala, objevila se odbočka.

Vypadalo to dobře. Žádné díry. Cesta byla sice trochu úzká, ale nepřipadalo mi, že bych snad měl potkat nějaké auto. A pak jsem vjel do lesa. Dobře, ubral jsem plyn, kdo ví, co na mě vyskočí, že. Cesta se táhla do kopce, pak z kopce, pak do serpentýn. Civěl jsem před sebe, jako bych se snažil najít rozdíl mezi obrázkem vlevo a tím vpravo v dětském sešitu mého syna.

Zleva něco vyskočilo. Šmouha. Zadupnul jsem brzdy s prosbou, ať je moje Porsche 911 z roku 1997 ušetřeno. Prásk! Dutý zvuk. Opřel jsem si čelo o volant. Zaklel jsem, jak nejvíc mohl. Vystoupil z auta a šel se podívat. Na levým světle jsem uviděl červenou skvrnu. Dokonce to žluté světlo nabralo i podobný odstín, který promítalo na cestu. Ale nic nebylo rozbité. Řekl jsem si: seru na to, jedu dál. Ale v tom okamžiku jsem zaslechl zakvičení za mým autem. Takové, jaké se člověku dostane až do morku kostí. Pomalu jsem to obešel. Věřte mi, měl jsem nahnáno. Často jsem si pohrával s myšlenkou, že kdybych něco srazil, prostě bych to dorazil. Teď to však bylo tady a já byl posraný jako kluk, který se učí jezdit poprvé na kole. Můj vnitřní hrdina si někde dával šlofíka.

Leželo v červeném osvětlení zadního světla. Ze dveří jsem vytáhnul baterku a zasvítil na to. Byla to liška. Nikdy jsem neviděl krásnější stvoření. Nádherná bytost s oranžovým kožichem a černými tlapkami, které se chvěly. Z huby jí trčel jazyk. Rychle oddechovala. Všiml jsem si, že se pod ní objevuje červená skvrna. Koulela očima a mezi výdechy bolestivě kvičela.

„Jsi v pořádku?“ řekl jsem, bůh ví proč.

Liška mi odpověděla úmorným zakvičením. Zkusil jsem se k ní přiblížit, ale vycenila ostré tesáky. Na chvíli mi problesklo hlavou, že se na to vyseru a odjedu. Dokonce jsem se i posadil zpátky za volant. Bouchnul jsem do něj pěstí a řekl si: Do prdele tak dobře!

Vytáhnul jsem z kufru vepředu klíč. Z kufru vepředu, protože tahle kára má motor vzadu, jen abych upozornil. Přistoupil jsem ke zvířeti. Zapálil jsem si cigáro. Třásl jsem se jako bych měl pokročilé stádium Parkinsona. Ani jsem nedokouřil. To zvíře kvičelo bolestí! Napřáhnul jsem se, zavřel oči a vší silou udeřil tam, kde jsem si myslel, že má hlavu. Místo tříštění lebky, jsem ale ucítil, jak mi klíč zavibroval v dlaních hned po tom, co narazil o beton. Otevřel jsem oči a zjistil, že to zvíře stojí vedle a pozoruje mě.

„Děláš si ze mě prdel?“ pronesl jsem.