Starostovi jsem řekl: „Nechte mě být, nic nepotřebuji, chci odejít.” Přemýšlivě se zahleděl úkosem do země. Stál jsem nad ním o dvě hlavy větší jako ten, kdo poroučí a viděl jsem, jak je mu zatěžko něco mi odepřít, když nad ním stojím. „Chci odejít,” řekl jsem jasně a nesmlouvavě. „Musíme se podívat, co ti dáme,” řekl se svým uhýbavým pohledem, stále se drže jednoho místa. Podíval jsem se důkladněji, ale ať jsem se díval sebepozorněji, viděl jsem tam to co on. „Co s tebou? Kam tě na zimu uklidíme?” „Nestarej se, starosto, klidně se na to vyser,” mínil jsem plebejsky, abych dal najevo, že se nad něj nevyvyšuji. „Hovno leda, něco ti najít musíme,” mínil starosta, aby předvedl, kdo má navrch. Říkal jsem si, že kvůli mému vlastnímu rozhodnutí se starat nemusí, ale přít se s ním nemělo smysl, byl služebně o dvě patra výš. „A víš co,” zvolal jsem rozverně a bodře mu uštědřil herdu do zad, „říké mi Kadle.” Někdy se ale dobře míněná bodrost zvrtne. Někdy bylo právě teď a starosta mě stejně bodře břinkl pěstí do břicha. Kopl jsem ho pod koleno. Zatančil tanec jednonožce a v nestřeženém okamžiku mě nabral zezadu. Přestal jsem se ovládat, popadl ho pod krkem a zvedl si ho k sobě. Starosta bezmocně kopal nohama, drápal mě rukama jako králík, prskal a chrčel, že mi dá do rypáku. Odhodil jsem ho na trávník očekávaje nový, vzhledem k jeho krátkým pažím, nějaký podlý útok. Sebral se, ale ničeho se už neodvážil, zloba v něm vzkypěla a kydal na mě: „Táhni do prdele, ty šumaři jeden pitomej.“ Čistí si montérky zamazané od trávy a jen bezmocně zlostně vyhrožuje: „Ty pudeš, prevíte zapráskaná, ty potáhneš. Teď už ti nepomůže ani svěcená.”
Takové tedy bylo mé rozloučení.
A ten venku začal slídit hned, když mě přestěhovali. Myslel jsem si, že je to starostova pomsta, ale nebyla, nikdo se mi nemstil. V dokumentech, kterými mě na cestu vybavili, je uvedeno, že mě přemisťují proto, že jsem nedokázal srůst s jejich prostředím. Představuji si to, jako že mi tím prokazují laskavost, když mi dávají příležitost srůstat jinde. Ale o jejich laskavost já nestojím, já jsem rád, že stojím na vlastních nohou. Když mě z toho našeho starého otlučeného baráku stěhovali, zaslechl jsem z horního poschodí slabé, ale srozumitelné šeptnutí: „Domlouval se s vlaštovkami.” Uchoval jsem si z toho vzpomínku, v níž zůstávám váženým člověkem, který rozumí řeči ptáků. Ale proč to vzpomínat? Ten pošuk mi buší na dveře, slyším, jak obíhá altánek a zase zběsile tluče, dupe kolem tenkých stěn altánku a v jeho šlépějích se nachází obnažená hlína, zdupané listí, zašlapané rostliny, všude kolem otisky jeho škrpálů.
Bydlím v altánku v zahradě zarostlé trním, bydlím v polích, daleko za vsí, v obydlí s chatrnými stěnami, které propouští moc šelestů a zvuků zvenčí. Co je to za stánek klidu a odpočinku, když se musím míchat do věcí venku? Někdy vyběhnu ze sebe sama a běžím, běžím do dálky, chci se podívat z dálky, aby se nedaly rozeznat jednotlivé ubohosti. Zpočátku jsem si myslel, že mě kvůli roztržce se starostou jeho přívrženci horníci odsoudili k věčnému zatracení, k přemístění bez návratu, domníval jsem se, že po mně chtějí, abych se znovu stvořil k obrazu svému, ale ta moje přidělená práce není žádné zatracení, je to moje cesta ke svobodě. Hlídám starou betonovou kostku v lese. Mám tu službu rád a dělám ji s chutí, i když mi vadí, že musím vstávat už před šestou a plahočit se ranním chladem a mlhou dobré dva kilometry k chatrči v lese. Není to žádná namáhavá práce, stačí jen přijít a hlídat.
Hlasité předčítání
