Podzimní motiv
Ten onen darmošlap začal slídit hned, když mě přestěhovali. Slyším, jak se jeho kroky blíží, jen se za oknem mihne, už je u dveří. O přemístění jsem požádal místní organizaci Svazu horníků a dolníků, do žádosti jsem uvedl, že chci odejít mimo území jejich působnosti, někam pryč, kde budu sám, opuštěný, v širém světě dočista ztracený. V knize Světa stroj od Paola Volponiho jsem se dočetl, že je to první významný krok na cestě ke svobodě. Ne že bych nějakou nesvobodou trpěl, to rozhodně ne, smířil jsem se s tím, že se může jen to, co je povolené, a co povolené není, je zakázané, a to stačilo k tomu, abych mezi místní zapadl a sžil se s nimi. Dělal jsem to tak, že jsem sledoval, co dělají horníci a dával pozor, jak se chovají dolníci a každému, kdo si na svém tvrzení zakládal, jsem dával za pravdu. Potkám například horníka, stachanovce, a on hned povídá: „Všichni dolníci jsou voli a ten jejich mluvčí je korunovanej.” „To teda jo,” přisvědčím. Jdu dál a dole na návsi potkám dolníka, co má kozu rekordmanku. Zastaví mě. Kývne prstem, abych se k němu sehnul a zblízka mi důvěrně sdělí, že starosta, horník, nařídil posekat trávu na předzahrádkách. „Ale to snad ne!“ podivím se. Přitahuje si mě blíž a řekne mi: „Poslyšte, na to nemá právo. Nenene.“ Prstem hrozí a oči zvedá k obloze, že je to skandál. Hned mu dávám za pravdu. „A víte, co řekl ještě?“ zeptá se, jako kdyby bylo samozřejmostí, že vím, co všechno starosta horník kde napovídal. „Taky řekl, že si každý má zamést před svým domem, než začne pomlouvat souseda. To kdyby každý dodržoval, byla by naše ves jako ze škatulky.“ Po těch slovech si mě zblízka zkoumavě prohlíží a odhaduje, zda je mi to starostovo zasahování do občanských práv a svobod jasné. „Takový řeči by se mu měly zakázat. Vždyť je to i naše ostuda!“ Poklepe si na hruď a sebevědomě prohlásí: „Mně to věřte, já nejsem horník ani dolník, já jsem středník.“ Máte pravdu, přikyvuji a už mám na jazyku: A jakpak dělá kozička, pane rekordmane?
Venkovský život si bez těch starostí, jichž jsem byl účastníkem i svědkem, ani neumím představit, byl by prázdný jako barevná bublina. Mně byly k ničemu, jim ale sloužily k naplnění života.
Hlasité předčítání