Podzimní motiv
Ten onen darmošlap začal slídit hned, když mě přestěhovali. Slyším, jak se jeho kroky blíží, jen se za oknem mihne, už je u dveří. O přemístění jsem požádal místní organizaci Svazu horníků a dolníků, do žádosti jsem uvedl, že chci odejít mimo území jejich působnosti, někam pryč, kde budu sám, opuštěný, v širém světě dočista ztracený. V knize Světa stroj od Paola Volponiho jsem se dočetl, že je to první významný krok na cestě ke svobodě. Ne že bych nějakou nesvobodou trpěl, to rozhodně ne, smířil jsem se s tím, že se může jen to, co je povolené, a co povolené není, je zakázané, a to stačilo k tomu, abych mezi místní zapadl a sžil se s nimi. Dělal jsem to tak, že jsem sledoval, co dělají horníci a dával pozor, jak se chovají dolníci a každému, kdo si na svém tvrzení zakládal, jsem dával za pravdu. Potkám například horníka, stachanovce, a on hned povídá: „Všichni dolníci jsou voli a ten jejich mluvčí je korunovanej.” „To teda jo,” přisvědčím. Jdu dál a dole na návsi potkám dolníka, co má kozu rekordmanku. Zastaví mě. Kývne prstem, abych se k němu sehnul a zblízka mi důvěrně sdělí, že starosta, horník, nařídil posekat trávu na předzahrádkách. „Ale to snad ne!“ podivím se. Přitahuje si mě blíž a řekne mi: „Poslyšte, na to nemá právo. Nenene.“ Prstem hrozí a oči zvedá k obloze, že je to skandál. Hned mu dávám za pravdu. „A víte, co řekl ještě?“ zeptá se, jako kdyby bylo samozřejmostí, že vím, co všechno starosta horník kde napovídal. „Taky řekl, že si každý má zamést před svým domem, než začne pomlouvat souseda. To kdyby každý dodržoval, byla by naše ves jako ze škatulky.“ Po těch slovech si mě zblízka zkoumavě prohlíží a odhaduje, zda je mi to starostovo zasahování do občanských práv a svobod jasné. „Takový řeči by se mu měly zakázat. Vždyť je to i naše ostuda!“ Poklepe si na hruď a sebevědomě prohlásí: „Mně to věřte, já nejsem horník ani dolník, já jsem středník.“ Máte pravdu, přikyvuji a už mám na jazyku: A jakpak dělá kozička, pane rekordmane?
Venkovský život si bez těch starostí, jichž jsem byl účastníkem i svědkem, ani neumím představit, byl by prázdný jako barevná bublina. Mně byly k ničemu, jim ale sloužily k naplnění života.
Ti nejzatvrzelejší občané vysedávali v hospodě, kde měli svá vysezená místa a u piva držkovali, až se hory zelenaly. Když se napili, hráli svoje oblíbené hry, ta nejoblíbenější byla nasírání. Vejde přiopilý tlusťoch v kravatě, zůstane kvůli stabilitě rozkročmo stát s rukama v kapsách a rozhlíží se po lokále, kam by si přisedl. V tom k němu přiskočí filuta a šmik, ufikne mu plandající kravatu. Tlusťoch připitoměle zírá, a když mu dojde, že mu nad břichem kravata neplandá, vyvalenýma očima hledá, kdo to byl. Podezřelí jsou všichni. Naštěstí se jej ujme obratný vyjednávač, zavěsí se na jeho zatnuté pěsti a chlácholivě jej směruje k výčepnímu pultu a už do něj lije jednoho velkého panáka za druhým. Anebo jiná hra: Na dobíjenou. To se ten nejmenší přiopije a chce zřezat toho největšího, vyskakuje od stolu a vykřikuje: Pusťte mě na něj, já ho dobiju! Dotyčný určený k dobití má sto padesát kilo, ruce jako lopaty, odmávne trpajzlíka jako obtížný hmyz a dál klidně sedí rozvalený s lokty doširoka opřenými o stůl. Pusťte mě na něj! vyřvává ten čičinka v rozporu se skutečností, neboť jej nikdo nedrží. Podobně se hraje hra: Ještě krok a máš ji! Ty hry mě omrzely. Nanosil jsem si z hospody plné koše slov, ale doma ta slova ztratila barvu, vtip a břink, na dně zůstaly jen obhroublé výrazy, nahota syrového žití a pocit, že vše je marnost a veškeré snažení není nic než bušení do zdi. Mlácení prázdné slámy. Zrno se dobývá jinde.
Hlasité předčítání
