Vrátil se po půl roce. Prej už tam nesmí. Něco o tom, že ho v Novým Mexiku nepustili na území 51. Když ho tehdy chytli a zjistili, že nemá platný vízum, sežehli mu všechny jeho sny o svobodě, co si o Americe vymyslel. A tak se náš Ikaros zase tvrdě vrátil k nám na zem.
Děly se mu tam za obzorem asi ještě divočejší věci, temný. Jenže o těch nemluví. Proč pomlouvat Slunce, když je jediným zdrojem světla v šeru rutiny všedního dne. To jen občas, když dá dvanáct a osvítí ho vyšší moudrost, tak se rozpovídá. Většina z nás si myslí, že jsou to jenom kecy. Až na Vildu – ten tvrdí, že každej kec musí vycházet z toho, co kdy kdo viděl, slyšel nebo aspoň v duchu prožil, a že prej i ty duchovní zážitky nejsou autonomní, ale vycházej ze skutečnosti. A že je tím pádem pravda ve všem, ale ne všechno je pravda. Moc tomu nerozumím, ale myslím, že chápu.
„Nazdar Katko!“ zahuláká do jedný z Kubových instrumentálních meziher na vesmír Petr.
„Ahoj! Co ty tady?! Já myslela, že seš víc na klasiku!“ křičím na Péťu. Náš pan politik. Zaplaťbůh nevyměnil svůj byt ve čtvrtým podlaží panelovýho domu za hrst lacinýho macchiavelismu a vilu na předměstí. Manželka s očima pro jeho konto, SUV a zájezdy do Belize se taky nekonají. To spíš tuny knížek, mezi kterejma vévodí spisy od Locka a Russeaua, Malej princ a Harry Potter, nekonečný schůzky s lidma, co sdílej jeho ideály a dost často i hloubku jeho kapes a neustálý balancování na hraně mezi přesvědčením o tom, co je správný, a co výhodný. Je skvělej – ale znám ho už od školy a vždycky si do něj ráda rejpnu. Jeho obsese Händelem se dá srovnat snad jenom se stavem, kterej zažívali námořníci při poslechu zpěvu Sirén. Rinalda má dokonce na desce přímo z Londýnskýho Her Majesty’s Theatre, kde měl před třema stovkama let premiéru. A mluví o tom se stejnou kadencí, jako televizní rosnička používá slovo místy.
„Ále, přišel jsem za Vildou. Potřebuju s ním probrat něco ohledně Podzemí.“
„Copak? Chceš si tu uspořádat předvolební mítink?“
„To ne,“ zasměje se a pak zvážní, „je to mnohem horší.“
„Chce si tu uspořádat mítink Kaiser?“ pokusím se o vtípek, i když z jeho výrazu čtu, že bych to dělat neměla. Ale co, trocha humoru ještě nikdy nikoho nezabila. Pokud neberete vážně Monty Pythony. Což nejde.
„Počkáme na Vildu, zatím si užij koncert,“ ukončí diskusi Péťa, vezme si z baru whiskovku s Tullamorkou, co mu přinesla Ivanka a zmizí nahoru ke stolům.
„A svět je jenom neřízená střela v kolizním kurzu s peklem!“ rozohňuje se z pódia Vilda.
Vilda:
„Tak povídej, co mi potřebuješ, Péťo?“ zeptám se, když spolu s Katkou a panem zastupitelem přisednem k jednomu z pěti stolků, co se nám podařilo s lidma z Podzemí získat od místní základky. Zástupce ředitele Ondráček nám je tehdy dal za to, že se zaručíme, aby tam nechodili jeho žáci za školu. A taky nejspíš kvůli tomu, že stejně nevěděl, co by s nima dělal. Náš dušínovskej slib na všechnu čest, co se nám usadila v kostech, ho rozhodně nezarmoutil. Nejspíš nevěděl, že čest není vápník, ale jenom sociální konstrukt k udržení vědomí vlastní jedinečnosti a nadřazenosti nad ostatníma. No co – quid pro quo, a je pravda, že lidi ze základky před třetí odpoledne vyhazujem. Ač pro to nemáme nejmenší důvod – snad jen tu sobeckost, že si čest musíme vynahrazovat fyzickým povýšením se nad ty, který si to podle nás oprávněně zaslouží. A na naší obranu – dodnes se to stalo asi třikrát, páč obvykle otevíráme nejdřív v pět.
Hlasité předčítání
