Podivuhodný den pana Bělounka

NáboženstvíSmutekSpolečnost

Četba díla zabere cca 5 min.

Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke kuchyňské lince, kde byl k vidění pravidelný pruh světla sotva znatelně se pohybující. Pan Bělounek ho doprovázel pohledem a čekal. Čekal…

Pan Bělounek byl rázem vyrušen ve své meditaci zvukem a to zvukem nanejvýš podivným a nezvyklým. Zvuk byl zpočátku málo výrazný, posléze se rozrostl a ještě než si pan Bělounek uvědomil co bude následovat, zvuk už vyplňoval všechen prostor. Prudce vstal, židle s rachotem udeřila o zem a ze přední nohy vypadl zrezivělý hřeb. U okna, kde se pan Bělounek v mrknutí oka octl, se rozjelo pátrání po původu tohoto vytrvalého volání. Pan Bělounek měl pocit, že slyší polnici svolávající  všechen lid, takže si ani nepovšiml, že dění na protější ulici zůstalo nevzrušeno neobyčejným jevem. To ale panu Bělounkovi nezabránilo v tom, aby dospěl k ( alespoň podle pana Bělounka) jedinému možnému závěru. ,,Kristus”, zašeptal. S dýchavičným pohledem začal rázovat, ba upalovat po své tísnivé komůrce. ,,Náš Pán se navrací”, vykřikoval a počal balit  do svého příručního zavazadla nejnutnější potřeby. Holící náčiní, malý nožík po otci, umazané terénní boty, výtisk Bible a podobné nezbytnosti. Možná by bylo vhodné zmínit, že pan Bělounek na návrat Ježíše Krista čekal celý svůj dosavadní život a samotné pomyšlení, že se toho dožil, a že se tak stalo právě v tento svatý den, ho naplnilo nevýslovnou pokorou a blažeností. Volání polnice se ozývalo s neutuchající silou a slibovalo velké věci. U svého kufru se pan Bělounek jen s vypětím všech sil bránil náporu překotné obrazotvornosti. Pan Bělounek si představoval Krista, jak tiší žal pozemšťanů , zubožených vlastí vynalézavostí, a jak přikládá ruce k dílu, aby zvrátil nastávající Armageddon. Tyto obrazy ho naplnily posvátnou nadějí. Bylo jasné, že vláda chamtivých bezbožníků bude brzy zlomena a Kristus nastolí na světě mír a řád. Pan Bělounek si oddechl, nechal kufr kufrem a vyřítil se proti oknu a jal se vyhlížet svého spasitele. Ale tady se pan Bělounek zarazil. Proti oknu se nevznášel radostí ztumpachovělý obličej pana Bělounka, pouze jakási pouťová grimasa smutného klauna. Na ulici naproti bylo sotva pět figur, dva pokuřovali u vchodu do domu, zbytek šel někam k čertu. Takhle si to pan Bělounek nepředstavoval. Pan Bělounek  se zaposlouchal do vydatného vytí a to ho mírně uklidnilo. ,,Takoví nevděčníci”, zvolal a udeřil pěstí do parapetu až se sklo zachvělo. Pán k nám mírumilovně  přichází, ale tyhle parodie na lidi nemají ani dost málo víry, aby vzhlédli od svých nesmyslných a nicotných úkonů a odprosili Krista za týrání nedávno způsobené. ,,Proboha snad to nedopadne jako posledně”, zamumlal.

S obdobným stavem věcí se pan Bělounek nehodlal smiřovat za zavřeným oknem. Opustil okno a chvátal do pokoje pro kufr. Víra pana Bělounka nebyla oslabena, pouze nezměrné zklamání a roztrpčení ho zachvátilo ještě mocněji. Byl zklamaný, protože lidem evidentně stačí mrzká existence panáka ve výkladní skříni a nehodlají hledat Boha ve existenci své nebo projevech zázraků v celém kosmu. ,, Pane, dej prominout všem na duchu hluchým. Nezatracuj ty, kteří neslyší Tvou píseň  a projevy Tvého ducha ve výtvorech, jimiž jsi nás obdařil”. Pan Bělounek políbil svůj ebenový kříž v půli přelomený a znovu slepený, strhl kabát z věšáku a už se urputně dobýval na ulici ven skrze domovní dveře. Poslední překážka mezi panem Bělounkem a okolním světem padla, a pan Bělounek si tuto skutečnost uvědomil v plném rozsahu, protozě po pár krocích zahřímal;:,, Co to má znamenat?” V jakých dírách to žijete, že už neslyšíte ani volání svého Pána?”. Pan Bělounek rázoval liduprázdnými ulicemi a při pochodu vrčel jak vyhladovělý pes. Teď už i polnice ztrácela svou svatou moc a toho se pan Bělounek moc polekal. Zrychloval krok, probíhal ulicemi a vzhlížeje prosebně k nebi mumlal modlitbu jak před posledním soudem. Tu minul roh ulice, zpomalil a otáčeje hlavou spatřil svého bližního postávat v jedné uličce proměněné září sluneční v kosmický zázrak. Pan Bělounek se k němu připotácel  jak uhnaný kůň, a z rozechvělých úst zazněla následující otázka; ,,Vy neslyšíte volání Boží?”, otázal se s mizející vírou pan Bělounek prosebně. Panák odpovídá; ,,Co? Však je středa, ne? Hasiči”, a pozvedá prst k nebi, právě doznívající ozvěnou polnice. Pan Bělounek nevěda co činit, rozevřel oči, popadl dech a upaloval během slepce směrem, který snad ani směrem nebyl.

Toho dne večer v zaměstnání procházel kolem stolu pana Bělounka kolega a tu se podivil, protože pan Bělounek u stolu nebyl. Stůl byl prázdný, pouze uprostřed skleněné desky stolu ležela černá odřená šňůrka a na jejím konci byl na dva kusy rozlomený ebenový kříž. Kolega se podivil, ale zase nijak zvlášť, vzal šňůrku a dva kousky kříže a založil je do druhého šuplíku pracovního stolu. Třeba se pro to pan Bělounek staví později, pomyslel si, a odebral se na třicetiminutovou přestávku.