Sedl si vedle mě na starou pohovku a s úšklebkem pronesl: „Tak ty jsi tu zase? Jak nečekané. Ale víš co? Když zůstaneš tady nahoře v podkroví a nebudeš nikoho děsit po domě, tak je to v pohodě. Tohle je teď tvoje místo. Jasné?”
Chvíli jsem na něj koukala, a pak jsem kývla. „Jasné.”
Rogas se na mě usmál a poznamenal: „Měla bys na sobě místo těch bílých šatů nosit černé. V téhle černotě jsi jediný světlý bod, a to se sem nehodí. Počkej, něco ti dám.”
Vstal a zamířil ke staré skříni. Dveře zaskřípaly, když je otevíral, a chvíli prohraboval zaprášené věci uvnitř. Nakonec vytáhl černý pletený šál s třásněmi a přehodil mi ho přes ramena. Pak si ke mně přidřepl.
„Kde jsi vůbec byla? Nikdo tě tu dlouho neviděl. U koho jsi byla, když ne tady?”
Zeptal se a stáhl mě k sobě na klín. Objal mě pevně, a já nevěděla, co říct. Takového Rogase jsem neznala. Ten dlouhý čas smutku se zdál nekonečný, ale přežila jsem ho – snad jen díky němu.Tohle jsem od něho nečekala!Jak to,že je takový,když v něm není ten stín?Nebo v něm je?Každou noc jsem se objevovala v podkroví a scházela se tam s Rogasem a byla tam s ním až do rána,dokud jsem nezmizela domů,zvykli jsme si na sebe a hodně se sblížili i když jsme tak moc odlišní,přečkávali jsme tu spolu bez jakýchkoliv děsů celé noci!Pak se to najednou ale změnilo!A děsy,stíny a noční můry se mi vrátily!Spala jsem neklidně a ze snů vykřikovala, Rogasovi to začalo vadit, říkal mi vždycky:
„Jsem přece tady s tebou!” tiskl mě k sobě a ptal se: „Proč máš noční můry? O čem se ti zdává? Co tě děsí?”
„Rogí, promiň,” odpověděla jsem tiše. „Musím se vrátit do Temnoviště. K Obrovi. Víš, povídala jsem ti o tom.”
Rogas zavrtěl hlavou. „Ne! Nepustím tě tam. Ty tomu nepodlehneš! Je to jen hloupá noční můra. Proč bys tam měla zpátky? Bojuj proti tomu. Překonali jsme spolu tolik smutku, všechno zlé bylo pryč. A teď, když se to vrátilo, nenech se tím znovu ovládnout!”
Byla jsem zoufalá. Něco mocného mě táhlo zpět do temnoty. Zdávalo se mi, že ke mně přichází obr Ínemak, ale přitom to byl Rogas. Moje noční můry mě přemohly…
Unesena temnotou
Jedné temné noci jsem opustila Rogase bez rozloučení. Něco ve mně od něho nechtělo odejít, ale podivná síla mě unášela pryč.Nesla mě podzemními chodbami, kde mě děsily stíny ztracených duší. Nakonec jsem se ocitla u brány Temnoviště. Stála jsem tam, ztracená ve vzpomínkách na Alexe, Rogase a vše, co jsem nechala za sebou.
„Alexi, nikdy na tebe nezapomenu. Rogí, odpusť mi to. Přeji si vrátit čas, ale vím, že to není možné.”
S těžkým srdcem jsem vstoupila zpět do temné říše, odkud už nebylo návratu.
Hlasité předčítání
