Najednou jsem měla zvláštní pocit, jako by slovo nebylo jen pouhým označením, ale voláním, nebo dokonce zaklínadlem. Kniha neodpovídala přímo, ale vedla mě k další otázce: Jak byla Vička spojena s tou z minula, a jak můžu použít své znamení k propojení všech těchto částí příběhu?Zvedla jsem pohled k čaroději.
„Tohle všechno jsi psal a kreslil ty?Znal jsi tu s minula,kterou jsem byla?Co znamená ‚Tou sí’? Co po mně to slovo chce?”
Čaroděj se opřel o svou hůl a tiše přikývl. „Tou sí je starý výraz. Znamená ‚Brána’ nebo ‚Přechod’, ale také ‚Spojení’ Ta s minula se nedokázala spojit,neměla žádné znamení,byla zklamaná a oslabená nešťastnou láskou,odešla dřív,než měla a její část za zrcadlem tam zůstala,ty se s ní spojit dokážeš a vezmeš ji zpátky k sobě,tam taky patří a pak budeš silnější,prohlížej dál!”
Otočila jsem další stránku a pocítila, jak mi znamení v dlani znovu jemně zahořelo. Na stránce byla kresba, která vypadala jako mapa – ne úplně obyčejná, ale abstraktní, plná symbolů a čar. Některé linie vedly k zrcadlu, jiné se nořily do něčeho, co připomínalo labyrint. Na další stránce byla podrobná kresba dvou žen, stály vedle sebe, ale přitom se zdálo, že jedna je odrazem druhé. Jedna z nich měla břicho vyklenuté těhotenstvím, zatímco druhá držela lucernu podobnou té, kterou jsem si kdysi vypůjčila od Děsmana. Text pod obrázkem hovořil o rituálu Strážkyně – o tom, že zrcadlo spojuje nejen světy, ale i duše, a že duše Strážkyně se může rozdvojit, aby chránila ty, kdo zůstanou pozadu.
Další stránka mě však téměř donutila knihu zavřít. Byla tam kresba Vičky. I když jsem ji viděla jen jako němou a křehkou, v knize vypadala jinak – silná, hrdá, se znamením zářícím jako hvězda. Text ji nazýval „Tichou průvodkyní”. Podle knihy měla být ta, která nese znalosti, ale také břemeno mlčení. Bylo zmíněno, že Vička byla první, kdo předal své znamení, aniž by o něm mohl někdy vyprávět. Její příběh ale nezůstal utajený,ovládla ji zlá Mocněna,její obrázek mi připomínal obra Ínemaka!Vzpomněla jsem si,že tato zlá Mocněna a bývalý pán Temnoviště jsou přeci ti kteří stvořili obra!Tyto kresby byly pro mě docela děsivé,ta co ovládala Vičku po ní chtěla,aby pro ni s horního světa přinášela objeti! Vička se ale nechtěla nechat ovládat,chtěla být svobodná,nechtěla se ji podřizovat a zlá Mocněna s ní vysávala sílu a ona pak byla slabá,pak tam byl obrázek dětí,které Vička přiváděla do Temnoviště a ony pak onemocněly a ve spánku umíraly,strašný!Byla jsem zhrozená!Vička směla všude projít tím znamením,dostala se kamkoliv!
„Co to všechno znamená?” zašeptala jsem. Otázka však zůstala viset ve vzduchu.Čaroděj, který mě tiše sledoval, odpověděl po chvíli.
„Každé znamení má svůj příběh. Je předáváno těm, kteří nesou víc, než si sami uvědomují. Tvůj osud je propojen nejen s Vičkou, ale i s tou, která tě přivedla k zrcadlu. Pokud chceš pochopit celý příběh, musíš najít zbytek mapy, kterou vidíš v knize.”
Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Zbytek mapy? Ale kde ho mám hledat?”
Čaroděj se usmál, ale jeho úsměv byl záhadný. „Dům, kde vše začalo. Stopy jsou tam – pokud budeš vědět, kde hledat.”Tak jsem se ho zeptala:,,A ty mi nepomůžeš?”
Hlasité předčítání