Měl zmapované všechny zastávky metra. Dokonale věděl, které jsou v jakou dobu nejrušnější. Mezi šestou a osmou ranní chodili lidé ještě rozespalí do práce. Naopak odpoledne se tam nahrnuli turisti. To byl taky docela obstojný cíl. K večeru pak často vyhlížel, zejména v pátky, ty kteří jsou ožralí a jejich reflexy nebudou stoprocentní.
Dělal to už roky. Ačkoliv metro začalo používat kamery, dařilo se mu nacházet hluchá místa, kde obratně okrádal všechny, kteří nebyli ostražití. Zkoušel i pracovat, ale když si vypočítal, kolik času ho stojí trávit v práci a kolik v metru, versus výdělek, bylo naprosto jasné, že bude raději na podpoře. Bylo mu už něco kolem čtyřiceti. Stačilo mu bydlet v garsonce, ženskou si čas od času koupil, svůj žal úspěšně zapíjel láhví rumu. Dbal na to, ať vypadá skvěle. Žádný ošuntělý zlodějíček, jakých bylo celé město. Takový ten typ člověka, před kterým si ženy berou kabelky do náručí, už když ho spatří z dálky. Spíše docela nenápadný muž, bez nadváhy, v džínách a košili. Nevšimli byste si ho, ani kdybyste ho vídali každý den.
Mezi jeho výstroj patřil důvtip a dokonale naostřený kapesní nůž. Když člověk stál v přeplněném metru, bylo jednoduché použít nůž a přetnout popruh. Kabelka pak sklouzla přímo do náručí, načež zloděj mizel dřív, než si dotyčný něco stačil uvědomit. Jindy zase stačilo přikročit k někomu, kdo vypadal zcela nevinně a oslovit jej. Dát se do řeči. Úsměv. Otázka, kudy se má vydat, aby se dostal na druhou stranu města. Nebo jestli neví o nějaké fajn restauraci. S ženami pak flirtoval. Lichotil. Gestikuloval levou rukou a rozesmával dotyčnou, zatímco pravá ruka se nořila do kapes jako lovec perel a vytahovala poklady jeden za druhým.
Nedalo se říct, že by vyrostl ve špatném prostředí. Prostě ho k tomu dohnalo vědomí, že nedokáže pod nikým pracovat a taky cit pro okouzlení. Svým způsobem ho to vlastně bavilo. Člověk je vlastně dost jednoduchý tvor. Když jiný přijde na to, jak druhého odhadnout v méně než jedné minutě, má vyhráno. Ať už jde o zloděje nebo šéfa v korporátu, či obchodníka na burze. Je to pokaždé stejné. Odhadnete člověka, máte to v kapse. A našeho zloděje to učil už jeho otec. Své doby, než přišel tragicky o život, dobrý obchodník. Poctivý muž. Vychoval ho sám. Naučil ho dost, aby se mohl protloukat světem. Jediné, co chybělo, byla láska. Ta zloději ovšem nějak nechyběla. Jak vám ostatně může chybět něco, co jste nikdy neměli? Jenom blázen by po něčem takovém toužil.
Byl to den jako každý jiný. Zatímco svět řešil válku a politiku, stresoval se kvůli technologii a elektroautům, nechával se unést displayem telefonu a oddával se radám výchovných podcastů, on seděl na lavičce, pozoroval okolí a čekal na spoj. Byl svátek. Neočekával nějaký větší úlovek. Možná se jen udržet v kondici. Třeba ani nic neukrást.
Projel z jedné stanice do druhé. Vyšel po schodech od linky A k lince B. Díval se po stropech. Do své paměti si zaznamenával všechny nová místa, kam nainstalovali kamerové systémy. Zašel si do pekárny přímo v metru na snídani.
„Čau Olivere, tak co? Kšefty dneska jedou?“ pozdravil ho pekař.
„Nazdar. Dneska je to nuda.“
Hlasité předčítání
Skvělé