Dlouho předtím, než jsem vzal tuhle práci, jsem se nikde nemohl udržet. Vždycky to dopadlo tak, že mi z těch monotónních začalo cákat na maják, a tak jsem musel vypadnout. Nikdy jsem nebyl moc studijní typ. Zároveň jsem nikdy nebyl ten, který vydrží dělat hodiny, dny, měsíce a roky pořád to samé nezajímavé dokola. Ničilo mě to, ale peníze jsem potřeboval. Nakonec jsem na netu našel nabídku práce na letišti. Práce to byla snadná, vyložit kufry, naházet na pás do letadla. Nebo naopak. A tak jsem to přijal. Pracoval jsem tam asi něco přes tři roky, což byl můj dosavadní rekord. Bylo mi tam docela dobře. Kolektiv byl bláznivý, ale o to více zábavný a zajímavý. Práce nebyla těžká. Nikdo na mě netlačil. Byl jsem takový ten přehlédnutelný.
Peníze jsme měli na to, co to obnášelo, docela vynikající.
„Ty vole, doslechl jsem se, že vyhodili Thomase!“ říkal mi Oliver u skříňky, když jsme se převlíkali na směnu. Záviděl jsem mu jeho svalnaté tělo, ale ani za nic mě nepřesvědčil, abych s ním chodil do posilovny a něco udělal s mým počínajícím břichem. I když jsem tahal těžké kufry, nepřestávalo mě bavit oddávat se jídlu.
„Jak jako vyhodili?“
„No bylo to jednoduché. Z toho, co jsem slyšel, prý nenaházel všechny kufry do letadla a na nějaké zapomněl. A ten nový šéf, který očekává nejrychlejší nakládky a vykládky a chce výsledky, je na to takový pedant, že ho prostě vyrazil.“
„Asi jako exemplární případ,“ zavřel jsem skříňku a téma smetl ze stolu.
Hučení obřích Boeingů mi po těch letech přišlo jako zpěv ptáků, a tak jsem se při nakládání mnohdy nenechal vyrušit ze svých vlastních myšlenek. Bylo mi třicet a jasně, chtěl jsem holku. A chtěl si našetřit, což bylo nad mé síly, abych nemusel bydlet v podnájmu a taky pro jednou vlastnit něco lepšího než rozpadlého Forda.
Matka mi říkala, že jsem ještě obyčejnější než ten nejobyčejnější člověk. Tak přehlédnutelný, až mi auta nezastavují na přechodu. A byla to pravda. Ta ženská měla vždycky pravdu. Opravdu mi auta nezastavovala na přechodu. Jednou mi dokonce málem autobusák zavřel před ksichtem s tím vědomím, že už všichni nastoupili.
„Hele, nad čím zase polemizuješ?“ strčil do mě Oliver.
„Ale vždyť to znáš.“
„Matka ti zase vykládala rozumy o tom, co máš dělat, aby sis našel ženskou, co?“
„Asi tak nějak.“
„Poradím ti první věc. Udrž si práci. A teď makej pořádně, protože šéf na nás hledí dalekohledem z kanclu,“ kývnul směrem k letišti očima.
Stál tam v obleku a od dalekohledu se mu odráželo slunce, takže bylo nad míru jasné, že nás pozoruje. A tak jsem začal házet kufry s takovou vervou, až na mě civěli i lidé, kteří si už posedali na svá místa a zkoumali malá okýnka letadla. Práci jsme odvedli a zmizeli z dráhy, aby nás mohla vystřídat řídící služba a navigovat pilota, aby s tou věcí odjel.
Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych se býval byl stal pilotem. Měl bych tolik ženských, že by se mi o tom ani nesnilo, váženou práci, všude by si mě zvali na pohovory, byl bych pod stresem, ztrácel vlasy, ale bylo by mi to jedno.
Hlasité předčítání
