7. Na oslavě u Rohejše🍁

Rohejšovo území leželo mezi černým lesem Temnoviště a Normanovou říší. Jen tak snadno by se tam nikdo nedostal. Šli jsme kolem husté křovím zarostlé a dlouhé stěny. Cestu zakončila vysoko postavená zeď s kamenů a žádná brána. Pak se rozsvítila lucerna, která přivolala Rohejše. Objevil se odnikud. Najednou před námi stál a ukláněl se obrovi, promluvil hlubokým hlasem:

,,Vítej můj pane, i všichni, kteří tě doprovází! Jsem potěšen, že jsi přišel na naši oslavu!”

Ínemak zavrčel:

,,Máš opět nepřístupný vchod, co se stalo?”

Rohejš se omluvil:

,,Ukázal na jakési zbořeniště:

,,Myslím, že někdo prošel zakázaným portálem…tak zbořil vchod!”

Ínemak se vrčivě zasmál, ukázal na mě:

,,Tady je ta, co za všechno může!”

Zamračila jsem se:

,,Nemůžu za všechno jen já!”

Naštěstí to dál už nerozebírali.

Rohejš nás vedl podivným podchodem. Ínemak se na mě protivně šklebil a zavrčel:

,,Uklidni se, ne aby ses rozbrečela!”

Když jsme šli po kamenném úzkém schodišti nahoru, stoupla jsem si nechtěně na spodek dlouhých šatů a spadla na schody. Ohyn šel za mnou a pomohl mi vstát. Obr šel před námi, cosi řešil s Rohejšem. Nevšímal si nás. Marmond na mě a na Ohyna zavrčel místo obra:

,,Jděte od sebe!”

Ohyn  se na Marmonda zamračil, zasyčel:

,,Ty si hleď Normana a na nás vůbec nemluv!”

Norman na Ohyna zle vyjel:

,,O co se snažíš, ty hade?”

Ínemak se na nás konečně otočil:

,,Co se tam zdržujete?”

Marmond žaloval:

,,Tihle dva před námi se za tvými zády po sobě válí!”

Křikla jsem:

,,To není pravda, jen jsem spadla na schody a Ohyn mi pomáhal vstát!”

Ínemak na nás nespokojeně mlaskl:

,,Sotva vyjdeme s hradu, už se hádáte?”

Ohyn zasyčel:

,,Ale nehádáme můj pane! Byla to jen menší nehoda!”

Konečně jsme vyšli schody. Objevili se v podivné vesničce, uprostřed oslavy.

Bylo tu docela plno. Stoly plné různých košíků s ovocem a zeleninou. Velké ohniště, kde zahalené ženy pekly maso a pak další stůl v sadu, kde seděli další Rohejši se svými ženami. Když uviděli obra, vstali a šli se mu poklonit a vítali ho. Usadili ho ke stolu. Norman s Marmondem si sedli nejblíž obra. Hned si začali připíjet…

My s Ohynem se na sebe podívali. Obr vypadal, že na nás uprostřed všeho dění zapomněl? Zasmáli jsme se na sebe. Vzali se za ruce a šli se procházet po velké oslavě, po sadu ozdobeném svítícími lampiony, lesklými kameny, zvonečky a sochami vytvořenými s listí. Všechno si prohlíželi. Pověděla jsem Ohynovi svůj sen. Ohyn se zasmál:

,,Tak ti ho splníme!”

Ukázal na strom plný červených jablek. Vylezli jsme spolu až do koruny stromu. Měli odsud hezký výhled.

Ohyn utrhl velké jablko a zeptal se:

,,Je jako ve snu?”

Kývla jsem a usmála se.

,,Je moc krásný, myslíš, že bude dobrý?”

Ohyn pohl ramenem:

,,Když to chceš vědět, tak si ochutnej…”

Podal mi jablko, tak jsem řekla:

,,Musíš si taky ochutnat, každý s jedné strany.”

V tom se pod stromem objevil Marmond a křikl na nás až jsme se polekali:

,,Hej vy dva tam! Máte jít okamžitě k pánovi!”

Ohyn se na mě lítostivě podíval, zašeptal:

,,Tak raději jdeme!”

Nechtělo se mi. Bylo mi s toho smutno. Marmond nás popoháněl:

,,Hněte sebou! Co vás napadlo se zase někam spolu ztrácet! Pán se zlobí! Po oslavě to oba schytáte!”

Hučel Marmond, když nás vedl za obrem ke stolu. Ínemak vypadal opile. Norman u stolu hrál na kytaru a bručel u toho nějakou hezkou písničku. Marmond obrovi hlásil:

,,Byli oba na stromě!”

Ínemak se na mě zamračil:

,,Pokud vím, nezrušil jsem ti zákaz Ohyna!”

Povzdechla jsem:

,,Chtěla jsem se jen projít, povídala jsem Ohynovi svůj sen a pak jsme si ho splnili, vylezli na strom pro jablko, byl tam hezký výhled…!”

Ínemak naštvaně odfrkl:

,,Žádný Ohyn!”

Ukázal na Ohyna, poručil mu:

,,Odnes mi dary, které jsem dostal do hradu…už tam zůstaň!”

Ohyn se uklonil a zmizel mi z dohledu.

Norman přestal hrát, zeptal se obra:

,,Směl bych odejít?”

Otřel si do rukávu zpocené čelo, dodal:

,,Jsem tu mezi tím pitím všude kolem nesnesitelně vyschlý! Nevydržím tu můj pane jen s jedním už prázdným pohárem!”

Ínemak na Normana zavrčel:

,,Tak se tedy ještě napij, hraj dál, chci tu tvoji společnost!”

Pak se obr otočil na mě, vzal moji ruku, stiskl, až to zabolelo, ztěžka povzdechl, kývl:

,,Myslím, že bude lepší, když tě pošlu s Marmondem do věže!”

Marmond přikývl, řekl za mě:

,,Taky myslím!”

Nevěděla jsem, co k tomu říct, byla jsem smutná, že je Ohyn pryč. Rohejši a jejich ženy u stolu se mi nelíbili. Jejich pohledy na mě byly nesnesitelný… Asi raději půjdu už s Marmondem do věže, i když se mi nechce.

Objala jsem obra. Ínemak se se mnou rozloučil, tak jsem odešla s Marmondem…