Klípek fitnessový.
„…..nás opouštíš, pane vedoucí ?“
„Padla devátá, ty lezeš na dipovačku, tak kam myslíš, že jdu ?“
„Snídaně volá…..?“
„Trefa ! Tak tu nezlobte, děti. Za chvíli jsem zpátky.“
„Ale ovšem, pane Jiří. Žádné hovězí nápady nebudou.“
„Faktys žádný !“
„Klid. Uháněj za Číňanem.“
Klika cvakla, dveře práskly, pan majitel sviští pro svoje Vejce Benedikt.
A já se můžu v klidu zamyslet, kolik nacpat na zátěžový pás. Ať to má nějaký grády. Jedna desítka ? To nemá styl. Dvě ? Dvojka není moje oblíbené číslo. Kdoví proč. Takže tři.
Takže třicet kilo cinkavých kotoučů, na řetěze mezi nohama.
Někdy svoje oblíbený čísla faktys nesnáším.
Pak vyšplhat nahoru. Do vzporu na bradýlkách.
Jo, vypadá to dobře. Pocitově to ujde. Asi to železářství u kolen přežiju…..
Přežiju ?
Hned za mnou probíhá asi takový rozhovor.
„Andrejko, co máme Jirkovi koupit na tu oslavu narozenin gymu ?“
„Kupte mu co chcete, ale hlavně né, žádný hračky…..“ Tón naší paní vedoucí a Jirkovy přítelkyně, kolísá mezi pobavením a zděšením. Má svoje zkušenosti.
To právě probíhá, moje druhé opakování a první zakolísání. Vím, o co jde. Jirka je velkej hračička a nesmí dostat do ruky žádné figurky superhrdinů, žádnou Hulkovu pěst z plastiku, ani umělohmotný samurajský meč. Páč pak je, mírně řečeno, velice hravý a rozverný…..
….a od baru se náhle hlasitě ozve náš jinak tichý brigádník Honza. „Hele, kupte mu třeba nafukovacího Antonia Banderase…..“
To už neustojím. Moje soustředění a odhodlání, je v čudu. Obrazotvornost mi totiž bleskově naservíruje obrázek gumové figuríny oblíbeného herce v životní velikosti, nastrojenou v kostýmu – Zorro Mstitel. A my se s ní na oslavě všichni fotíme. A jak mu děláme oslí uši, nebo parohy. Jak mu fixkou vylepšujeme kníra a černíme zuby. Jak zkoušíme, jestli ten panák unese na hlavě pullitr piva. A jestli tam ta sklenice udrží balanc sama…..
Okamžitě následuje hřmotně padající železářství a můj výbuch smíchu se přidává ke všem ostatním.
Ovšem i tak si milí kolegové všimnou toho podkresu rachotem železa. Toho si nevšimnout tak nějak nešlo.
Marťas : „Co je ? Co je ?“
Vojta : „Hele, seš celej ?“
Andrejka : „Ježiš !! Sem se lekla !“
Já : „ Honzo, seš vůl. Koukej, co děláš.“
„Pardon, pardon.“ a mizí pod bar, mezi sklenice a mixéry.
„ Hergot ! A teď celej den nevyženu z hlavy představu, jak se na výroční oslavě založení fitka, všichni fotíme u nafukovacího Antonia Banderase…..“
Honza vystrčí hlavu. „Tak neposlouchej, když se snažíš o výkony.“ A zase mizí. Slyším ho, jak se tam řehtá, jak kůň. Puberťák jeden.
„Copak to de, vy zlosynové ? Kór takový blbý nápady ! Tohle není prvně, co jste mě sestřelili ze stroje. Ale to vy moc dobře víte !“
Následuje další všeobecný smích.
Kazisvěti jedni.
Mám je rád. Jsou to moji přátelé.
A z toho všeho nám plyne i drobné poučení.
Uvolněná a přátelská atmosféra, je moc fajn. Ale může hrozit i pádem železářství z vejšky.
A kdo nevěří, ať si to zkusí ustát sám.
Hlasité předčítání
