Povídka

Katarze
Četba díla zabere cca 22 min.

Přišlo mu to jako náhoda. Rozhodl se však, že bude bouli ignorovat. Tušil, že se bude za pár dní opakovat stejný scénář, ale snažil se na to nemyslet. Prostě dál vykonával svou práci. Až pak přišel čas, to už nohu nemohl ohýbat v koleni. Postavil do koupelny židli, sednul si na ni, nohu si opřel o vanu, připravil si pod ni ručník, mezi zuby zkousnul kus hadru a s dokořán otevřenýma očima, které už věděly, co přijde, zabodnul skalpel do rány.

Hadr mu vypadl z úst a svezl se až do klína. Z rány začala téct rudá krev. Udělal dva řezy, ránu s odhodláním zmáčknul a přiložil na ni už skoro úplně krví nasáklý ručník ze země. Obvázal si pak nohu a odebral se do postele.

Ráno nebylo po ráně ani stopy. Dospěl k názoru, že se mu daří nad touhle podivnou nemocí vyhrávat. Jenomže uběhlo pár týdnů a boule se objevily tentokrát tři. Jedna na dlani, druhá v podpaží a třetí na břiše.

Zaklepal na něj soused, který se zrovna vracel z práce. Uslyšel Viktorův smrtelný křik, jak řezal boule jednu po druhé. Musel u toho být ve vaně, aby nic nezakrvácel. Soused na dveře už dočista bušil. Viktor se snažil dostat z agónie. Z rádia mu nahlas hrál Beethoven, aby alespoň z části zakryl tenhle svůj očekávaný řev. Už ječel jen do ručníku. Ale soused byl neoblomný. Nakonec mu Viktor musel jít otevřít. To bylo až po tom, co narychlo obvázal všechny své rány. Otevřel mu jen na škvíru a místo zaplnil svým obličejem.

„Jste v pořádku?“ řekl soused, který stál za dveřmi třímajíc v ruce pracovní kabelu.

„Ano, pane. Jsem v naprostém pořádku. Jen jsem se kopnul do malíčku. To víte. Každému se to někdy stane,“ řekl Viktor a zabouchnul.

Pozoroval kukátkem souseda, který chvíli jako zmražený zůstal za dveřmi stát.

„Jsem v naprostém pořádku! Nemějte strach!“ zvolal Viktor.

Soused se tedy odebral domů. Viktor se dobelhal do postele a snažil se usnout. Doufal, že se ráno zase probudí a žádnou bouli na těle neobjeví, ba ani známky po těch starých.

A opravdu neobjevil. Ani náznak že by na jeho těle snad něco předtím bylo. Bolestivou chvíli připomínaly jen zarudlé obvazy a ručníky.

 

Měsíc se nedělo nic. Viktor na tuhle svou nemoc dávno zapomněl. Dál vykonával svou práci. Nakupoval v obchodě ovoce a hotová jídla pro ohřátí v troubě. V tramvaji a v práci se snažil stranit ostatních lidí, a ve většině případů se mu to i dařilo.

Tedy do té doby, než k němu přišel pan Schiller.

„Chtěl bych s vámi, chlapče, mluvit. Máte chvilku?“ řekl úředním tónem.

„Ano… Mám,“ přikývnul Viktor a odložil hromadu listů na svůj stůl.

Pan Schiller se otočil a mlčky, aniž by Viktora pobídnul jej následovat, zamířil do své kanceláře. Viktor ještě chvíli stál na místě, než mu došlo, že se má tím směrem vydat také. Napadlo jej, že mu snad chce dát výpověď! To by snad bylo naprosto nemístné! Celou cestu skrze místnosti s kartotékami uvažoval, jestli někdy udělal chybu. Nic ho však nenapadalo. Pocit neštěstí a strachu ho ale ani tak nepouštěl. Spíše naopak. Z nevědomí se třásl ještě více než ze samotného strachu.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Ondřej Bezstarosti

Autor píšící prózu, ve které se zaobírá mnohdy existenčními tématy. Své postavy staví do dilemat, či hran jejich životů.
Psaní se autor věnuje od chvíle, kdy napsal první milostnou báseň holce v osmé třídě.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

4 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Jaroslava
Host
Jaroslava
4 měsíců před

Krásné

Starostný
Host
Starostný
4 měsíců před

Jak to dopadlo?

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Nechci ještě zpátky k obrovi! Seděla jsem u Děsmana a povídala mu všechno,co se mi minulou noc ...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
předchozí část zde … Paní Müllerová mě přivítala v slzách. Vypadala hrozně, jak se asi d...
předchozí část zde   III. Hostimil Čajovna Hostimil ležela v zapadlé zatuchlé křivolak...
1. Proč je král Moran znuděný? Král Moran přišel za mnou do hradního vězení v Temnovišti, kam...
  Vystoupil z taxíku. Spatřil, jak sousedka zápolí s jeho psem. Ten se nakonec nadšeně vysm...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...
1. Zpátky v Temnovišti Vracela jsem se k obrovi Ínemakovi do hradu v Temnovišti. Loudala jsem se kam...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
  To Porsche 911 žralo víc, než jsem si myslel. Jasně, někdo by mohl namítnout, že ta spotř...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
předchozí část zde   IX. Probuzení Jako mrknutím oka, sotva se Jiří schoulil na ledovou...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
0