Když se Eliška probudila, nevěděla, kde je. Místnost byla temná, jen uprostřed stál starý dřevěný stůl a na něm svíčka. Vedle ní ležel papír s jediným slovem: Hledej.
Nevěděla, co má hledat. Ale když se dotkla svíčky, místnost se rozplynula a ona se ocitla v jeskyni. Stěny byly pokryté zrcadly, každé jiné — některé prasklé, jiné dokonale hladké. V každém z nich se odrážela jiná verze jí samé: smutná, vzteklá, dětská, zamilovaná, zlomená.
„Tohle je tvá duše,“ ozval se hlas, který nepatřil nikomu, koho znala. „Každé zrcadlo je vzpomínka, pocit, část tebe, kterou jsi zapomněla nebo potlačila.“
Eliška se bála. Ale zároveň cítila, že musí jít dál. Prošla kolem zrcadel, dotýkala se jich, a s každým dotekem se jí vybavoval útržek minulosti. První láska. Smrt babičky. Zklamání. Radost. Vše, co tvořilo její příběh.
Na konci jeskyně bylo poslední zrcadlo — prázdné. Když se do něj podívala, neviděla nic. Jen ticho. A pak si uvědomila: tohle je její budoucnost. Nepopsaná. Čistá.
Vzala svíčku, která se znovu objevila v její ruce, a položila ji před zrcadlo. Plamen se odrazil v nekonečnu. A Eliška pochopila, že cesta do nitra duše není o nalezení odpovědí, ale o přijetí všech svých částí — i těch, které bolí.
Hlasité předčítání