,,Jsi líná, furt se jen povaluješ a nemáš žádný pohyb…jsem na tom taky tak,potřebuju rozchodit!” Řekla jsem mu:,,Však pohyb máme — přece chodíme na procházky — a to stačí.” Ale Norman jen zafrčel: „Ty ujdeš sotva pár kroků a už skuhráš, že chceš zpátky! Nic nevydržíš, nejsi vůbec zvyklá chodit! A obr tě v té tvé lenosti ještě podporuje — všude tě nosí v náručí jako chromou!”
Rozesmála jsem se. ,,No a co,mě chození nebaví,jsem raději,když mě obr nosí!”
Norman se ke mně přiklonil,vyzvedl mě ze země, zatvářil se hrozivě: „Já ti dám no a co?! Že se nestydíš! No počkej — já tě proženu!”
Asi čekal,že zase začnu utíkat,ale jen jsem pomalu před ním couvala — zakopla — a spadla. Zůstala jsem ležet na zemi a unaveně řekla:
,,Zůstanu tu ležet dokud mě někdo nezvedne!” Norman si jen odfrkl: „Takhle to dál nejde!”
Vytáhl pouta a než jsem se nadála,spoutal mi ruce za zády,tak moc pevně,až jsem fňukala… Norman protivně zabručel: „Ty prostě půjdeš. I kdybych tě měl táhnout v poutech.”
Začala jsem protestovat a navrhla:,,..Co kdybych aspoň mohla mít koně! Norman se zle ušklíbl: „Koně? Zapomeň! Půjdeme stezkami, které nejsou pro koně vhodný…”
🌫️ 2. Na hororové cestě necestě
A tak jsme šli…Norman mě napřed strkal před sebou.
Vzal si do hlavy, že půjdeme na strašlivě náročnou štreku do hor.
Jen tak. Jen se psy. A když jsem se sesypala v slzách, že už dál nemůžu,vůbec na to nereagoval, vedl mě dál! Vypadal, jako by to měla být naše poslední cesta. Jako by se snad už nechtěl vrátit…
Hroutila jsem se. Ale Norman nepovolil. Jeho tvář byla jako kámen.
Řekla jsem mu tiše, ale tvrdě: „Už tě chci zabít.”
Rozesmál se. Hrubě.
„Teď se mi umřít nechce. Jdeme— a hotovo! Z toho se nevykroutíš.”
Táhl mě přes srázy a okrajové stezky, které se zdály viset nad propastí. Vzduch řídnul, nohy se mi třásly, měla jsem závrať z výšky, z něho, ze všeho. Po dvou… možná třech hodinách téhle šílené cesty jsem se zhroutila,udělalo se mi černo před očima a dál nic nevím… Norman to možná čekal. Asi to měl v plánu.
Probral mě u ohně. Byli jsme u jezera. Pobřeží vonělo mokrou trávou a zimou.
Norman ukázal na starý srub. „Ani jsem nevěřil, že tě sem dotáhnu!”
Vzhlédla jsem k němu,unaveně. Sotva mi šlo mluvit. Ztěžka jsem se zeptala: „Kdo tam bydlí?”
„Už nikdo. Chceš jít dovnitř?”
Neodpověděla jsem. Nemohla jsem únavou ani mluvit,zašeptala jsem:
„Ne… já se sama už ani nepohnu.”
Norman se zašklebil: „Zlenivělá. Ale já tě tahat nebudu. Buď půjdeš — nebo si tu zůstaň!”
Vstal a odkráčel k chatě.Zůstala jsem u dohasínajícího ohně. Spoutaná. Opuštěná.
„Normane! Pomoc! Nenechávej mě tady v poutech!” volala jsem. Ale Norman nic,už se nevrátil!Unaveně jsem zašeptala:
„Normane, za tohle tě zabiju!” Rozbrečela jsem se–Fňukala jsem a volala obra: „Ínemaku… pomoc…”
Ale Ínemak nepřišel. Ani stín,nikdo nepřišel. Křičela jsem dlouho… dokud jsem neusnula vyčerpáním.
Hlasité předčítání