Ozvala se siréna. Sbalil prázdnou krabičku, utřel si kapesníkem koutky úst a kopnul do sebe zbytek kávy. Zanedlouho byl zase na svém místě. Byla jedna hodina odpoledne.
„Můžeme?“ řekl muž v obleku. Byl to šéf celé divize vývoje vzducholodí. Ostatní lidé se jali svých kontrolních stanovišť. Veškerá pozornost se soustředila na Franka. Čekali na jeho příkaz.
„Start!“
Hangárem se rozezněl rámus dvaceti sladěných motorů a jejich pístů. Frankovi se ještě třásly ruce. Měl strach, aby se nestalo něco podobného jako ten den dopoledne. Ale vzducholoď se třásla a motory burácivě hrály svou árii na život jako sladěný orchestr, jejímž dirigentem byl mechanik Frank. Nabíral na otáčkách. Utahoval otáčky. S veškerou grácií a nadšením, které se mu vlévaly do srdce zvuky svých nástrojů dirigoval.
A když bylo po koncertě, rozezněl se potlesk všech zúčastněných. Plácali Franka po zádech. Chválili jej. Všichni se ještě vyfotili u téměř připraveného stroje.
Další dnech se Frank mohl pyšnit slávou. V novinách stálo, že je vzducholoď pro rekordní počet lidí připravena a bude testována v následujícím týdnu. O Frankovi napsali sloupek, jak prosadil zcela nové motory připravené pro tuhle zátěž.
Zase zavřel skříňku, prošel chodbou a ocitnul se v hangáru. Bylo úterý. Dokonalé počasí. Na nebi ani mráček, vítr ustálený. Hangár otevřeli dokořán. Zrovna tahali vzducholoď ven na obrovském podstavci, který také sloužil jako startovací rampa.
Na dráze se ocitla velká spousta novinářů a pozvaných politiků, aby se na tu parádu mohli přijít podívat. Aby byla sláva s veškerou grácií, pozvali k prvnímu testovacímu letu pilota, který měl jen pár dní do důchodu. Měl to pro něj být poslední let. Což bylo ideální, jak získat ještě větší pozornost a zároveň udělat dobré gesto jako poděkování za služby.
Byl to starý muž ověnčený zásluhy ještě ze staré války. Jmenoval se Olaf Wagner. Miloval klasickou muziku, a tak pro jeho příjezd na letiště nechali pustit Vltavu od Bedřicha Smetany. Zrovna, když se rozezněly první tóny houslí, Olaf vystoupil z limuzíny přímo před kolos vzducholodě číslo sedmnáct.
Nejprve zasalutoval všem pozvaným lidem, vývojovému a konstrukčnímu týmu, pak si sundal svou bílou kapitánskou čepici, zakryl si s ní řád a odznaky připnuté na hrudi jeho bílé uniformy a letmo se poklonil vstříc stroji.
Po červeném koberci pak vstoupil do kajuty, až se za pár chvil objevil v proskleném čelním kokpitu. Za zvuků filharmonie zažehnul motory. Tráva na okraji dráhy se nahnula na stranu div se netrhala z kořenů. Kapitán na nic nečekal. Mírně zvyšoval výkon. Frank byl na ten svůj velmi pyšný. Sledoval, jak všechno dokonale šlape. A stojan držel vzducholoď při zemi. Chovala se jako chycená velryba. Svým velkým tělem se snažila za každou cenu dostat ze svých spárů pryč.
Odpočítali deset vteřin a odepnuli ji. Byla těžká. Trvalo, než se zvedla. Tahala za sebou lano. Překvapená svou svobodou dala se vstříc modrému nebi.
Ale Frank si všiml, že kapitán je v rozpacích. Začal mávat jako zběsilý. A ostatní mávali na něj. Jenomže se Olaf s nikým nehodlal loučit. Mával, protože toužil po záchraně. Toho si všiml jedině Frank. Rozběhl se ke vzducholodi. Nikdo nechápal, o co se tenhle mechanik snaží. Utíkal ze všech sil. Skočil po lanu, které viselo z kajuty. Šplhal co nejrychleji to šlo, aby ušel riziku, že spadne z velké výšky. Vzducholoď si dál razila cestu k nebi. Země se zmenšovala. Kapitán pořád mával. Lidé střídavě mávání opakovali a střídavě ukazovali na pro ně šíleného mechanika, který se bůh ví proč snažil vyplazit po laně do útrob stroje.
Hlasité předčítání
Dobré