Než jsem stačila odpovědět, najednou mě popadl a přehodil mě přes ohradu. Dopadla jsem mezi stádo a polekaně vyjekla.
„Tak vyber si, který se ti líbí,” pobídl mě.
Byla jsem vyděšená. Zvířata působila divoce, nechtěla jsem se k žádnému přiblížit. Ale jeden z nich ke mně nakonec přistoupil. Stál klidně, nechal se pohladit. Obr kývl na Ohyna. „Označ ho.”
Ohyn vykročil, ale v tu chvíli se zvíře splašilo a uteklo zpátky mezi ostatní. Bylo to i trochu komické – skoro jako by tušilo, co ho čeká.Obr na to nespokojeně zavrčel,pak se otočil na lovce:
„Pane, dva jsou zranění,” oznámil jeden z lovců obrovi. „Můžeme je odvést do hradu?”
Obr přikývl. Když mu ukázali jednoho ze zraněných, popadl mě a vyzvedl,posadil mě na jednoho a já jsem se bála, že spadnu, ale Ohyn se na mě podíval a konejšivě řekl: „Neboj se. Vidíš ten prach? Je kouzelný, uklidňuje je. Rohejš ho používá, aby stáda ovládal.”
Obr po Ohynovi šlehl pohledem.
„Drž se od ní dál!” Zařval.
Ohyn okamžitě ustoupil a sklonil hlavu. „Odpusť mi to, můj pane,” řekl pokorně.
Obr se mračil, ale pak jen zavrčel: „Běž do hradu a připrav lázeň!”
Ohyn zmizel a obr mě sundal na zem. „Tak jdeme. Ať se spolu ještě projdeme.”
Šla jsem vedle něj temným lesem. Najednou na mě bafl,jak mě zastavil a nečekaně promluvil,řekl trochu pobaveně: „Ty tvoje bílé šaty jsou moc nápadné! Měla bys nosit černé, jako já a většina tady kolem!”
Unaveně jsem se na něj podívala.
„Nemám žádné černé šaty.”
Obr kývl: „Dobře, tak ti nějaké pořídím.”Zavrčel na mě.
V tu chvíli se ze tmy něco vynořilo – ohromná příšera s rudýma očima. Trhla jsem sebou, ale než jsem se stačila bránit, zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Zděšeně jsem zalapala po dechu. Obr se tomu jen smál. Ale já už měla těch strachů dost. Tma se kolem mě sevřela, svět se zatočil… a já omdlela.
6. Zpátky ve hradě
Probrala jsem se až v hradní lázni. Voda byla příjemně teplá a na chvíli jsem se cítila v bezpečí. Obr poručil Ohynovi, aby mu šel nachystat jídlo, a pak mě sám vytáhl z lázně. Zabalil mě do svého těžkého pláště, který voněl kouřem a nocí, a odnesl mě do své oblíbené komnaty a uložil do obří postele.Ohyn zatím připravil jídlo na stůl, který stál blíž u krbu na proti postele.
„Asi nemá smysl tě nutit do jídla,” řekl a zamračeně na mě kývl. „Odpočívej, než se najím.”
Byla jsem unavená, ale přesto jsem pozorovala obra i Ohyna, jak sedí u stolu a jedí. Hlasité mlaskání a třeskání pohárů se mísilo s mihotavým světlem ohně. Nakonec jsem zavřela oči a zaspala.
Ve snu jsem se ocitla na podzemním náměstí, přímo před sochou krále Stříbrňáka. Z temnoty se ozval hlas stínu.
„Ty jsi přece chtěla slyšet příběh o Silverově minulosti,” zašeptal.
Přikývla jsem. „Ano, prosím, povídej mi o něm!”
Stín se tiše zasmál. „Musíš od obra zmizet domů. Jinak se nic nedozvíš.”
Hlasité předčítání
