V domě číhá nebezpečí.
Ve snu jsem se z ničeho nic objevila v podkroví toho domu. Zdánlivě tiché místo působilo znepokojivě – vzduch byl těžký, stěny šeptaly příběhy minulosti a každý stín se zdál být naživu. Věděla jsem, že nejsem sama. Ve stínech někdo čekal.
„Ty!“ ozvalo se chraplavě z rohu místnosti. „Víš vůbec, co se tu děje?“
Z temnoty se vynořila postava. Byl to muž? Duch? Nebo něco ještě děsivějšího? Jeho obrys se vlnil jako kouř, a přesto měl jasné oči, které probodávaly mou duši.
„Pán domu, ten hlupák Nik, se rozhodl, že nás odtud vyžene,“ pokračoval. „Nejdřív tu tahal kněze, aby dům posvětil. To nestačilo, tak si přivedl senzibily a šamana! Všude rozvěsili ochranné amulety a zaplnili dům podivnými přístroji, které nás mají ‘zaznamenat’!“ Poslední slovo vyslovil s posměchem.
„A co na tom?“ odvážila jsem se zeptat, i když jsem cítila, jak mi mrazí všude po těle.
„Co na tom?!“ vyštěkl. „Nikdo z nás neodejde! My, stíny, tu zůstaneme, ať dělají cokoliv. Ale ty… pokud tě najdou, skončíš mnohem hůř.“ Jeho hlas se snížil do děsivého šepotu. „Schovej se. Nechci, aby tě chytli.“
„Já se tu schovávat nebudu,“ odsekla jsem a snažila se potlačit třes v hlase. „Znám cestu pryč. Ve staré skříni je poklop, který vede dolů – k podzemní řece. Dostanu se odsud.“
Jeho obrys se zachvěl. „Podzemní řeka tě zavede k Obrovi. Tam chceš jít?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chci jinam. Do podzemní říše. Za Silverem.“
Na okamžik se mu zastavilo dýchání, nebo alespoň to tak vypadalo. „Silver? Jsi blázen! Obr tě nikdy nenechá odejít za svým nepřítelem.“
„Jo, vím, že se s obrem nesnáší, ale mě se ještě k obrovi vracet nechce,“ pronesla jsem pevně. „Určitě bude trvat na tom, aby se omluvila, a pak mě zase bude držet v té své protivné věži a nutit mě, abych se měnila podle toho, jak chce on! Nikdy jsem si nemyslela, že to všechno budu muset zažívat s obrem. Pokud mě nemůže mít rád takovou, jaká jsem, tak už k němu nechci!“
Stín se na to zasmál a řekl: „Ale chceš, táhne tě to k němu jako magnet! Abys věděla, tohle, co zažívá obr s tebou, dřív vůbec s nikým nezažil!“
Zamračila jsem se. „Jak to víš, vždyť ho ani neznáš! Nejsi mu přeci nijak blízký, jako třeba Ohyn. A ten říkal, že obr měl přede mnou mnohé, které změnil a které mu podlehly!“
Stín se na to zamyslel a pak řekl: „Já obra znám! Ale právě proto, že ho znám, vím, co je zač a jak dopadly všechny ostatní, které kdy měl! Všechny utrápil a zabil během tak krátkého času! To víš, proto je pořád sám a má u sebe jen toho Ohniváka, který to určitě možná taky brzo vzdá a raději zemře. Je to moc strašný kruťas tenhle temný obr a ty jsi s ním provedla co, že jste se stali nerozluční?“
Přemýšlela jsem nad jeho slovy. „Nevím, nic jsem mu neprovedla, jen mu bylo vždycky moc zatěžko mě zabít, pořád mu v tom něco bránilo a zatím nikdy nepřišel na to, co?“
Hlasité předčítání