.
Výraz „šplhají po stránce“ znamená, že taková díla nebo jejich prvky mohou „stoupat“ nebo „postupovat“ po stránce, což lze interpretovat jako jejich schopnost rozvíjet se, zvyšovat složitost nebo hloubku v průběhu vyprávění. Jinými slovy, jednotlivé prvky nebo schopnosti v díle nejsou statické; mohou se „posouvat“ dále, odhalovat nové vrstvy či aspekty, nebo se „dostávat“ na vyšší úroveň komplexnosti. Tento „šplhání“ může odkazovat na postupné odhalování nebo rozšiřování schopností postav či na narůstající složitost příběhu.
.
Výraz „mohou měnit směr“ naznačuje, že taková díla nejsou pevně daná nebo předvídatelná. Místo lineárního nebo předvídatelného vývoje se mohou jejich prvky, schopnosti nebo dějové linie měnit, adaptovat nebo posouvat do nových směrů. To znamená, že v rámci žánru quirk může dojít ke změnám v tom, jak se příběh nebo schopnosti postav vyvíjejí, což činí dílo zajímavým a dynamickým, neboť si zachovává schopnost překvapit a posouvat hranice předchozího vývoje.
.
Ve shrnutí:
• „Šplhají po stránce“ znamená, že dílo nebo jeho prvky jsou schopny se rozvíjet, zvyšovat složitost nebo hloubku v průběhu příběhu.
• „Mohou měnit směr“ označuje jejich flexibilitu a schopnost adaptovat se, měnit se nebo posouvat do nových směrů, což přispívá k dynamice a neočekávanosti žánru.
.
Tato charakteristika poukazuje na to, že žánr quirk je velmi variabilní, adaptivní a schopný růstu, což činí z něj atraktivní a neustále se vyvíjející oblast, ve které prvky nejsou pevně dané, ale mají možnost se rozvíjet a měnit podle potřeb příběhu nebo tvůrčího záměru.
.
.
Sice možná jdu okolím bez zájmu opuštěn a kroky mířím zcela mimo cíl, ale ne, nelituji, nežehrám, že se již roky zabývám čímsi tak očividně nadbytečným, jak jen mohou být rešerše týkající se zkoumání rozsahu i přesnosti vymezování definičního teritoria pro jiné neexistujícího žánru quirk.
Třebaže i v bilanci dosavadního filmařského díla režiséra Wese Andersona, především s nímž pro tento účel zacházím jako s arsenálem náznaků příkladů onoho projevování se existence čehosi žánrově neexistujícího, jsem se prozatím nesetkal s jakoukoli aluzí, jež by se vztahovala ke klasické scéně na oděském schodišti.
Avšak i takováto absence v prostředí jednoho způsobu kinematografie mi nebrání, abych neupozornil na jiné další ukázky takovéhoto druhu – vesměs ovšem navenek se projevující příchutěmi parodií.
Hlasité předčítání