Ráda pozoruju z voňavé slunečné stráně
pastvinu u lesa a na ní stádo krav.
V tom soustředě usilovném škubání
zaujatě se spokojením funěním
systematicky spásá stébla trav.
Z práce usilovné vyruší se jen
když oženou se za dotěrnou mouchou či ovádem.
Mohutný ocas zamává, jen to pleskne,
zelený koláč na zemi přistane,
to příděl bio hnojiva louka dostane.
Co víc si můžem přát – louka, krávy i já
sedím si v mateřídoušce a kopretinách
klid a mír té chvíle nic neruší
já relaxuji, ony vychutnávají šťavnatou krmi
co je čeká – vůbec netuší.
V té prostotě a jednoduchosti je krása
zašlých starých časů, kdy svět nikam nespěchal,
každý věděl kde má místo,
život kráčel v souladu s ročními obdobími
respektoval přírodu a zvolna plynul dál.
Byl čas Velikonoc – ukřižování – pletení pomlázek, čas setí,
čas čarodějnic, čas májových, čas pletí,
čas pastvy, sena, čas poutí i čas sklizně,
plavení koní, rození mláďat a vychovávání dětí,
čas vymlácení zrna, dožínek a vše běželo klidně.
Pak se nasbíraly šišky, nadělaly otýpky a dříví do kamen,
kočky vychytaly myšky a hospodáři sklidili len,
i včelaři se od jara než včelky šly spát, snažili,
našlapalo se zelí, brambory vykopaly a když se pole zorala,
doba břeskných posvícenských zábav nastala.
Po Svatém Martinu zima přišla, to býval přástek čas
děti za pecí nedutaly, poslouchaly babiček hlas.
Obstaral se jen dobytek, ženy draly peří,
hospodář opravoval nářadí, někde se tkalo,
stavěli se sněhuláci a s kopce sáňkovalo.
Pole odpočívala pod peřinami sněhu,
světlo petrolejek mělo zvláštní něhu,
v adventním rozjímání se očekávala přeslavná chvíle
narození Páně, při vyřezávání betlémů bylo mile.
Pak v kostelíčku chorál mocně nesl se:
o mši půlnoční: „Nám, nám narodiil se!“.
V lednu se pořádaly bály,
ochotníci do konce února divadla hráli
čuníci na svou prokrmenost doplatili,
výslužky mezi sousedy se oplatily,
chasa se masopustních taškařic dočkala,
potom až do velikonoční pomlázky čekala.
A tak šel na vsi rok.
Šest dnů v týdnu se pracovalo
a sedmý den, jak je v bibli psáno – odpočívalo.
Do kostelíčka musel každý
Svou duši pánu odevzdat,
u zpovědi se vyzpovídat.
Byl čas na práci a čas na odpočinek
a každý, i malá dcerka a synek
musel svůj kousek práce zastat –
vyhnat husy na mez, či kozy popásat,
nanosit vodu, třísky na zátop naštípat,
v kuchyni pomoci, či prádlo nakropit
svůj chléb vezdejší si zasloužit.
Život vesnice měl svůj řád,
nic nešlo ošidit a vynechat.
V létě se sedávalo na návsi pod starou lípou,
chlapi bafali fajfku, hostinský točil pípou,
mládí za humny objevovalo svět
to už je zpátky mnoho, mnoho let.
Lidé nemuseli k moři a v Alpách několikrát být
neštvali se, aby museli peníze nakupit
za ně nakoupili nesmysly – prý dělat co je baví,
ve jménu peněz obětovat stresu zdraví,
které si následně za peníze nekoupí.
Nebyli atakování množstvím informací, násilím,
zkaženi kultem spotřeby, štváni úsilím
ve snaze co nejvíc vyrobit, utratit a obměnit
zdroje vydrancovat a odpady planetu znečistit.
Každá civilizace se přežila, to už věděla věštkyně Sibyla.
To vše milé krávy mi jde hlavou
když popocházíte zvolna travou.
V blažené nevědomosti nevyhnutelné popravy
plníte odevzdaně své poslání
šťavnatou krmí bachory naplnit
a pak spokojeně, po kolena v žrádle, trávit.
O výživu dbát, mléko vydat, telátko vychovat,
pak se článkem potravního řetězce pána lidstva stát.
Když odevzdaně spásáte píci, jde mi hlavou píseň Jarka Nohavicy:
tak nějak potichu a váhavě: „Mít čapku s bambulí na hlavě!“
Zbožňovala jsem ho, taky zklamal, to se stává,
nemůžu jinak, jsem romantická …..
Hlasité předčítání