1. Obr Ínemak s Normanem nekončí
Nevím, proč jsem si vlastně myslela, že po tom všem, co se stalo, se Norman bude od obra raději držet dál. Ale ne – Normana ani nenapadlo přestat k obrovi chodit,u obra vysedával s pohárem u stolu,když se tam sešli s Moranem,hádali se a vadili,pořád o tom stejným.
Norman Moranovi vyčítal, že může za všechno neštěstí, které se stalo jeho dceři. Moran s tím samozřejmě nesouhlasil, a tak před obrem rozpoutali další šílený souboj – tentokrát ale vyhrál Moran! Norman škrčel,když ho Moran držel pod krkem na zemi:,,Tak už mě doraz a zabij mě!”
Ale Moran to nakonec neudělal,místo toho od Normana vstal,pomohl mu se znova postavit,podal staroušovi ruku a řekl:
„Nechci tě zabít, Normane. I když se spolu hádáme, naše přátelství tím nekončí. Určitě zase přijdou lepší časy. Tak už toho nech a smiř se s tím!”
Norman na to neodpověděl, zhroutil se a obr poručil, aby ho odnesli do léčírny.
Obr, který seděl na svém temném trůnu, na Morana zakroutil hlavou a zavrčel:
„Tak snad nebudeš litovat, že jsi ho nechal naživu!”
Moran se šel obrovi poklonit. Přitom se na mě podíval – seděla jsem i s Ohynem u obrových nohou – a Moran na mě mrkl a řekl:
„Omlouvám se, jestli jste zklamaní, že jsem ho nezabil. Ale víte… přeci jen je mi starouše líto. Byl mi blízký celý můj život. Kdysi to býval můj vzor… i když teď je na zabití. Věřím, že kdyby vyhrál on, byl bych mrtvý, co?”
Obr zavrčel:
„To teda jo. Jeho odhodlání tě zabít bylo velké.”
Pak Moran ukázal na mě a zeptal se:
„Co si o tom myslíš ty? Měl jsem Normana zabít?”
Pohla jsem ramenem a řekla:
„Když myslíš, že se Norman snad polepší a přestane tu dělat ty strašný rozruchy…”
2. Obr Ínemak se moc naštval
Obr zařval: „Čí je vina, že jeho dcera skončila popálená v léčírně?!”
Vstala jsem z místa u jeho nohou, kde jsem dosud seděla vedle Ohyna. Ten vypadal celou dobu omámeně, a připadalo mi, že mu obr určitě ublížil, když jsem tu nebyla. Podívala jsem se na Ínemaka a odpověděla: „No přece tvoje vina!”
Moran se rozesmál a obr zaburácel: „Cože?!” Ínemak na se mě zamračil a přitáhl k sobě, chytil mě za levou ruku. Temným hlasem zahučel: „Je snad tohle moje ruka? A je tohle mé znamení, ze kterého vyšlehl blesk na Normanovu dceru?!”
Podívala jsem se mu zpříma do jeho temných očí a řekla: „Tak se za to tak nezlob. Kdybys jí nedovolil mě porazit a nechtěl, aby mi uřízla ruku, nic by se nestalo!”
Ínemak kývl a přísně pronesl: „Je to tvoje vina. A měla bys jít za ní do léčírny a omluvit se jí!”
Vytřeštila jsem na něj nechápavě oči a zeptala se: „A proč?”
Hlasité předčítání
