“Mladíku,” vystřelil rozkazovačně hubený čahoun s brýlemi, “tak jak to tedy skončí? Co pro nás máte připraveno? Snad si nemyslíte, že rozuzlení filmu necháme jen na vás! Proč by to přece mělo být jen podle vás?”
“Ale tak to být nemusí. Nic takového jsem…” nestačil ani větu dopovědět a náměty se jen hrnuly, aniž by o ně žádal.
“Výborně!” neotálel brýlatý čahoun s okázalým vyjádřením své spokojenosti a už si objednával, “v tom případě, pokud bych si tedy mohl přát, zařiďte to tak, aby ten asteroid, či o co vlastně šlo, především nebyl tak rozměrný. Na tom se jistě všichni shodneme. Může být poněkud drobnější. Ale hlavně, a to zdůrazňuji, nesmí dopadnout poblíž mého bydliště. Jak bych k tomu přišel, abych se musel na něco takového dívat? Doufám, že nic podobného nezamýšlíte. Ušetřen pak musí být i stát, jehož jsem občanem, nejlépe i kontinent, na kterém leží. Jinak si může ta kamenná hrouda řádit, jak je ctěná libost. Ať jen je na co koukat, že ano,” uzavřel pak se slabomyslným úsměvem. Ticho, jež následovalo, by se dalo měřit na setiny vteřiny.
“No počkejte,” zvedla se s obtížemi postarší paní a za dramatického máchání rukou, jež zřejmě neměla plně pod kontrolou, se ohradila, “tak s tím rozhodně nemohu souhlasit. Dokonce musím důrazně nesouhlasit! Vaše řešení zkrátka nemohu přijmout. Moje příbuzenstvo žije na druhé straně planety. Jak jen se odvažujete je tak hrubě odepsat? Něčeho takového nehodlám být svědkem! Což kdyby ten kámen bacil někam, kde to žádného z nás nebude mrzet?” navrhla paní publiku a významně se ve chvilce ticha rozhlédla po zšeřelém sále. Klid však nemohl dlouho vydržet.
A už jeden přes druhého oznamují, kde kdo má jakého strýčka či bratrance a z kolikátého kolene, jak by to snad někoho zajímalo, a nějaký ten čas pak trvalo, než každý řekl to své nezbytné, které přece podle nich nemohlo nezaznít. Poté sál znovu ovládl napjatý přetlak. Jeho tíže srazila všechna vyřčená slova tvrdě k zemi, ale zbývaly snad někomu síly k jejich vyřčení? Kdoví. Ba ne, tudy cesta nepovede. Až se nakonec osmělila paní s ustaranýma znavenýma očima v předčasně zestárlé tváři a neznatelně do toho ztichlého, hluchotou vystlaného prostoru vypustila svou verzi závěru filmu a dnešního večera. Jak obtížné bylo najít společnou řeč, avšak nebylo možné tvrdit, že se o něco podobného žádný z nich nepokusil. Že by to byla právě tato osoba?
“Snad bychom měli zvolit takový konec, který by nás utěšil všechny. Věřím, že právě já takový nabízím,” pak se na několik krátkých vteřin zahleděla do země, pak na ostatní, zase do země a jako by to povídala právě té Zemi, pravila, “pojďme nechat zachránit to nejdražší, na čem nám všem záleží. Naše děti přece.”
A jak již očekávala spontánní nadšenou a především souhlasnou odezvu, teatrálně rozpažila, jako by snad toužila v jakémsi extatickém dojmu jednoty každého a všechny naráz obejmout. Ale ouvej! Už se ozývají ti bezdětní, a co že jim je do cizích děti a kdesi cosi a už jakoby lopatou přikládali svůj maličký dílek té jejich společné velké pravdy. Paní s očima nyní ještě ustaranějšíma jako sražena jednotlivými, ale o to burácivějšími hlasy odporu, klesla zklamaně do měkké sedačky a už nevydala ani hlásku.
Hlasité předčítání
Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.