Najednou se ozve rána a stůl se otřese. Praštil do něj zatnutou pěstí Oťas. Zvedá se, bere do ruky židli a háže jí o zeď. Nebohej kus nábytku, co nikomu nic neudělal, zaskřípe v agónii bolesti a polámanej se skácí na podlahu. Pak zazní bunkrem temnou ozvěnou Oťasův nekompromisní, přímočarej řev. Jako lev zjednávající si pořádek, generál v bitvě, kapitán námořní lodi, když zjistí kolizní kurs s jiným plavidlem.
„VÍŠ CO, VILÉME? JDI S TÍM TVÝM PORAŽENECTVÍM DOP****E! Co kdybyste místo toho, abyste do sebe nechávali hučet krásný obrázky zkázy, který se hodí leda tak na pódium, chvílu, k***a, zauvažovali. Sedíte a ležíte tu, jak kdybyste prohráli – ale vy jste ani nebojovali, ne? Věčný stigma Bílý hory tohohle národu, dop**e! Dyť musí bejt nějaká cesta ven. Už Dylan o tom zpívá!“
„Není, Oťas. Tady končíme,“ pokusí se vzdorovat hurikánu Vilda…
„NO A TO JE VONO! TADY! To už vás tohle maloměsto natolik sežvejkalo, že si nedokážete představit ani minimální změnu?! Dyť seženem jinej objekt, začnem znova. To je furt donkichotskej boj, ale zapomínáte na jedno – Quijot měl svou Dulcineu – měl naději, který se nehodlal vzdát, ať se stane cokoliv. Vám ukradli akorát tak Rocinantu a najednou se propadáte do iluze, že přichází konec světa. Probuďte se a přemejšlejte! Podzemí není tenhle bunkr, Podzemí jsou hlavně lidi. A lidi, ač je to divný, překonali miliony let evoluce kvůli tomu, že se dokázali přizpůsobovat. Tak co se na tenhle náš atribut chvíli zase spolehnout?“
Rozhostí se ticho. Takovejhle proslov by od Oťase nikdo nečekal. Z výrazů zmatku ostatních čtu, že se trefil do černýho. A pak mě to napadne. A stihnu se milionkrát proklít za to, že mi to nemyslelo rychlejc.
„Hele, poslouchejte… My máme na pozemku náš bejvalej barák. Ten původní, kde žili ještě táta s mámou. Jak kolem něj v devadesátým třetím postavili rychlostku… Už jsem tam nebyl ani nepamatuju. Je to od nás skrz les, tak se tam nechodí. Bůh taky ví, v jakým bude stavu, táta to chtěl nechat postupně spadnout, páč máme ranč, na kterým je práce jak na kostele, a tam – s hlavou napůl v silnici – se nedá bydlet. Ale na punkovou zkušebnu by se to možná předělat dalo…“
„No, vidíte, sakra! To je konečně přístup. Lukáš má volnej bejvák, a ani si na to díky vašemu lamentování nedokáže vzpomenout. Víte, jak absurdně to zní? Asi jako příběh z hlavy nějakýho pomatenýho sitcomovýho scénáristy.“
„Ty vole… Na to se napijem…“ je jediný, na co se zmůže Vilda.
Jakoby najednou místnost opustilo šero, svět se nadechnul a nám všem spadla ze srdcí kilotuna sazí, co je přebarvily na černo a zatemnily. A zdá se, že nejenom ze srdcí.
Petr:
„Tenhle song je pro soudružku Štrausovou!“ křičí z pódia Vilda, „protože kvůli ní jsme tady dneska naposled! Ale to nevadí, páč za dva tejdny nás najdete u patníku 78. Ještě nemáme tušení, jak se to tam bude jmenovat, ale to je jedno. Vždycky to bude tak trochu Podzemí. Páč podzemí je, i když to zní ja z americký romantický s****y, něco víc. Je to poslední způsob unikátní myšlenky na svobodu v kleci týhle panelový díry! Je to pocit, kterej cejtíte při prvních paprscích novýho dne, je to vítr, kterej před náma pořád utíká a my se ho snažíme chytit, je to touha po životním štěstí a hlavně – je to vůle nikdy se nevzdat. Nevzdat se pochodu dopředu, i když to občas znamená poslechnout radu někoho, kdo vám řekne, že se je potřeba se na chvíli zastavit a popřemejšlet. I když to znamená pak v sobě najít odvahu zase udělat první krok. A i když to znamená respektovat a bránit právě takovejhle odlišnej názor. Páč to je důvod, proč tu stojíme – abysme, i když v kleci, pořád doufali, že i ostatní nás jednou pochopí. Že jediná cesta pryč nevede ven, ale dovnitř. Ta malost je někde v nás. Ale to je jedno, páč teď přichází Oťas a naše Invertovaná dekadence – RAZ DVA TŘI ČTYŘ-“
Hlasité předčítání
