Cítili se o něco málo volněji, když opustili stísněný prostor na oko hrozivého lesa, jenž odděloval louku od zahrady. Klidněji dýchali pod polojasnou oblohou, po níž mírný větřík v nekonečně marné práci metl obláčky potrhané vaty. Kolem nich stále převažovaly odstíny zelené barvy, jejíž s rozmyslem cílené cákance korunovaly do pravidelných obdélníků upravené záhonky vyživující s úzkostlivou péčí pěstěnou zeleninu. A tu a tam, kde se již energie dokázala projevit v hmotě, zářil červený či žlutý plod. Procházeli tak volně mezi křečovitě úhlednými záhonky rajčat, mrkve a okurek. Nic se tu od chvíle, kdy tudy naposledy procházeli, nezměnilo. Vše mělo řád a své přesné místo. Zjevně již roky. Ani krůček mimo zvykem vyšlapané rituály a léty zkostnatělé postupy. Vždyť vše tak dobře fungovalo. A sledování osvědčeného zvyku je přeci zárukou bezpečí a jistoty. Touha po něm zněla každým centimetrem té zahrady. A stejně tak drobné zvířectvo chované pouze k užitku v chlívcích a nedaleké stodole, avšak s láskou opatrované tak, aby mu nic nechybělo a energie tak směla proudit po těch stezkách, které jim zdejší pán určil. A pak už jen mocný ořešák vztahující se k nebi, jako by snad chtěl některý z těch marnivě se loudajících mráčků polapit, a stárnoucí jabloň, jejíž čas na tomto světě, stejně jako rozpuklý kmen, se nezadržitelně nachyloval. S tím vojensky nalinkovaným pořádkem kontrastoval pak bujný trávník, pročísnutý jen jim proseknutou cestičkou. Snad že mu nebyl určen jasný význam, byl více méně ponechán svému osudu a jeho nesmrtelné úsilí podmanit si své okolí bylo zkroceno jen jednou za čas, kdy již bylo s to ohrozit vše, co zdejší pán prohlásil za důležité. A tak již nic nebránilo, aby s potlačovanou nedočkavostí vystoupali po nízkých schůdcích na zápraží a jen s mírným váháním vzali za kliku pootevřených dveří, jako by je kdosi zval až dovnitř. Poprvé!. Ocitli se v prostorné hale střídmě vybavené nemnoha skříňkami, knihovnou a čtyřmi židlemi kolem jednoduchého stolu. Otevřenými okny pronikal čerstvý vzduch a přitom vířil drobné částečky prachu, které návštěvníci bezdechy vtahovali do plic. S uvolněnými okenicemi líně kýval venkovní větřík. Světlo v místnosti tak nepravidelně sílilo a zase sláblo. Byli zváni, ale jen tak ledabyle, nejistě a bez přesvědčení. Jen chvilkami, když to proměnlivé světlo dovolilo, mohli pevněji zaostřit několik málo předmětů, které byly kolem nich záměrně či jen tak samo sebou rozloženy. Ohmatané rodinné fotoalbum položené na stole otevřené kdesi uprostřed, jako by vzpomínání na ztracené příbuzné nemělo nikdy skončit. A na zdech rozvěšené v laciných rámech fotografie a malby, portréty všemožných generací předků, stejně jako novotou zářící zpodobnění mladé ženy ostražitě svírající v náručí malé děcko se zasněně nepřítomným pohledem ve tváři. Pak už jen pár knih na policích a zašlé, ale vcelku čisté hračky rozházené nahodile po podlaze. Nic víc, o čem by bylo nutné mluvit. Bylo zřejmé, že zde dole se s ním neshledají. Zamířili proto ke schodišti, aby opatrně vystoupali vzhůru, vstříc svému hostiteli.
Někdo by si snad mohl myslet, že vyjít těch několik schodů do patra, schodů, které nás tehdy dělily od pravého cíle naší návštěvy, trvalo celé věky. Ve všem tom napětí, a s tím, co jsme měli za sebou, to snad některý mohl očekávat. My se ale po nich vznesli za pouhých pár vteřin. Zkrátka už jsme se nechtěli nechat ničím zdržovat. Zvlášť když nás poprvé nechal vstoupit až do domu. A po celou tu dobu, co jsme se blížili loukou, lesem i zahradou, nemohli jsme se zbavit stále sílícího dojmu, že i když se o našem hostiteli dozvídáme po cestě mnohé, co jsme dosud netušili, mnohé nám stále uniká. Ano, snad jsme ho ani dobře neznali. S těmi myšlenkami jsme se pak po něm rozhlíželi o to nedočkavěji. Již nás očekával. Netrpělivě si poposedával na jedné z židlí obklopujících nízký stolek, na němž bylo připraveno skromné pohoštění. Jako vždy. Ale pro to jsme za ním přeci nechodili. Stejně jako my sami jsme chtěli druhé hostit, tak i jeho a ostatní sousedy toužili jsme navštěvovat. Z prostého důvodu, že jsme v tom kraji žili pospolu a na každém nám záleželo. A nadále jako doposud chtěli jsme tu pospolu žít. Proto bylo tak nějak samo sebou zřejmé, že vzájemné poznávání, jak jen je něco takového ve své úplnosti vůbec možné, je toho přirozeně lidskou součástí.
Hlasité předčítání