Ale zakroutila jsem hlavou:
,,Nechci to říkat!“
Norman se ušklíbl a zasyčel:
,,Css! Ještě aby to říkala,raději se s tebou rozloučím,uvidíme se zítra na oslavě a tajně budu doufat,že ji obr konečně roztrhá,abych se s ní nemusel už nikdy setkat!“
Moran mě postavil a taky vstal šel si ze staroušem plácnout do ramene,vážně řekl:
,,V to nedoufej, spíš obr roztrhá tebe,než ji!“
4. Norman odešel a Moran je smutný
Když Norman odešel, Moran se na mě zadíval s nečekaným smutkem v očích.
„No tak, snaž se přeci trochu být k Normanovi milá,“ řekl tiše.
„Víš vůbec, co znamená, když přišel s kytarou? To je u něj vzácné. Znamená to, že mi odpouští. Že se chce usmířit.“
Pohla jsem rameny. „Ale kdyby mohl, s radostí by mě zavraždil. Ty to nevidíš, ale jeho pohled na mě je až moc zlý.“
Moran se zasmál. „Asi tak stejně jako ten tvůj pohled na něj!“
Popošel ke mně a položil mi ruku na rameno.
„Nepřikázal ti náhodou obr, abys se s Normanem usmířila?“
Naštvala jsem se na Morana a neodpověděla,šla jsem se opřít o zábradlí a dívala se na Normana,jak odchází,taky bych ho už raději nepotkala,i když ta jeho písnička,kterou tu zpíval byla hezká,neřeknu to,ani k vůli Moranovi,nebo mám?Nevím,je mi s toho divně těžko a smutno,pak se najednou Norman zastavil,otočil se a podíval se na mě,Moran ke mně přistoupil a Normanovi zamával,napomenul mě:
,,Jsi neústupná,jako ten tvůj Ínemak!“
Ztěžka jsem polkla a kývla:
,,Máš pravdu,jsem asi moc hloupá,i Ínemak mě dřív ustoupí,než já jemu,proto mě už má dost a raději mě pošle pryč,než aby se se mnou pořád vadil!“
Moran se zasmál:,,Nejsi hloupá,jen udělej první krok a zavolej Normana zpět!“
Váhavě jsem se na Morana podívala a nadechla se:,,Dobře,půjdu a dovedu Normana zpátky jo?“
Moran na to kývl a ze smíchem řekl:,,Jestli tohle uděláš,tak už Norman nebude moct říct,že jsi zbabělá,tak jdi a přiveď ho zpět!
5. Vrátí se Norman zpátky?
Moran mě postrčil z lodi. Rozběhla jsem se po molu až na pobřeží, kde Norman pomalu odcházel. Předběhla jsem ho a zastoupila mu cestu.
Udiveně se na mě podíval,vyhrkla jsem na něho:
,,Normane,prosím,nechoď pryč,vrať se se mnou zpátky za Moranem na loď!“
Norman na mě zvedl obočí,zabručel:
,,Co tak najednou?“
Tak jsem odpověděla:,,Kvůli Moranovi?Aby jste si spolu zazpívali?Nebo jen tak,abych se nechovala hloupě?“
Norman se ušklíbl:,,To ti nepomůže,stejně se pořád chováš hloupě!“
Tak jsem kývla:,,A vrátíš se za Moranem,nebo ne?“
Norman se zamračil.Jeho hlas byl přísný a pevný.
„Ne. Nevrátím se. Přijdu za ním až ve chvíli, kdy tu nebudeš. Ledaže…“ odmlčel se. „Ledaže by sis tu přede mnou klekla a omluvila se mi. Že jsem kvůli tobě odešel. A odprosila mě.“
Zarazila jsem se. Věděla jsem, že to nikdy neudělám. Otočila jsem se a bez jediného slova odešla zpátky na loď.
Moran seděl u stolu s pohárem v ruce a když uviděl,že jsem tu,zeptal se:
„Tak co?“
Řekla jsem mu všechno,co Norman říkal. Všechny Normanovy podmínky. Moran si povzdechl, ale jen kývl, řekl klidně:„To nevadí… pojď, odpočineme si.“
Pak jsme se vydali do kajuty,ležela jsem vedle Morana a pomalu usínala.
Ale než mě spánek úplně pohltil, něco se stalo.
Zazněl hlas. Nízký, těžký, trochu nakřáplý. Jako by se vynořil z jiného světa.
Zněl jako… Norman.
A hrál znovu na kytaru.
Otevřela jsem oči. Moran spal tvrdě. Ani se neprobral,když jsem ho budila. Ale já to slyšela – ten hlas, melodii, ten zvláštní smutek v tónech, který se mi vpíjel pod kůži.
Vstala jsem potichu a vyšla na palubu.
A tam seděl.
Norman, na stejném místě jako předtím. Hrál tiše, zpíval si pro sebe – nebo pro někoho neviditelného. Možná pro Morana. Možná pro někoho, kdo už dávno odešel. Možná jen tak.
Ale jeho hlas se mi zarýval do hrudi a já si musela přiznat, že se mi ten zpěv líbí. Že mě v něm něco bolí. Něco známého.
Neříkal nic. Ani já ne. Jen jsem poslouchala.
A najednou jsem nevěděla, jestli ho nenávidím… nebo jen nedokážu unést, že se mě jeho hlas dotýká tak, jak by neměl…
Hlasité předčítání
