Dveře se otevřely. Stál v nich lehce obézní Černovous se širokým falešným úsměvem. Falešným pro Lenu.
„Á, konečně vás tady máme!“ zahřímal hluboký hlas a jeho majitel elegantním nacvičeným způsobem podal ruku, obtěžkanou snad tuctem zlatých prstenů, Derekovi.
„Měl bys dát svým gorilám pořádný zbraně, ty Uzi dneska nikoho nevyděsej.“ sdělil Derek povýšeně a potřesení rukou přijal.
„Pořádný zbraně, píšu si, kamaráde!“ zasmál se nuceně Černovous a neochotně podal ruku i Leně, dal si při tom sakra záležet, aby onu neochotu nepřehlédla.
„Á, paní Whitfieldová, jak se dneska máme?“ řekl spíše do futer než k Leně. Nikdy jí neříkal křestním jménem, protože, jak kdysi po pár sklenkách vína poznamenal, nedokázal tu hatmatilku správně vyslovit a odmítal ji oslovovat familiárně.
„Máme se fajn, Edwarde.“ odvětila. Moc dobře věděla, že oslovení pravým jménem nesnáší.
Vstoupili.
Pracovna jednoho z tehdejších velkých bossů Virginské mafie nevypadala vůbec skromně. Existují bossové, kteří rádi pracují takzvaně za oponou a příliš se na venek neprojevují. Pak jsou bossové jako Černovous, kteří jednoduše rádi exhibují a ukazují svou moc a bohatství, kdykoli je příležitost. Životnost bossů spadajících do první kategorie byla vždy nezanedbatelně delší. Jenže tím se Černovous příliš netrápil.
Zdi z dubového obložení byly překryty monstrózními obrazy s pozlacenými rámy. Při bližším pohledu bylo zcela jasné, že nejde o obrazy, nýbrž o velkorozměrové fotografie nahých žen. Celou plochu jedné ze zdí zabírala, jak jinak než obrovská americká vlajka s pět stop vysokou mramorovou soškou sochy Svobody při jejím okraji. Na žulovém barovém pultě si hovělo několik pečlivě vyleštěných sklenic čekajících na zapití podpisu nějaké oboustranně nesmírně výhodné smlouvy. Středem veškerého přepychu však byl pracovní stůl z nádherného lakovaného dřeva, mramoru a pochopitelně pravého zlata. Na první pohled bylo jasné, že jde o stůl na zakázku, každá křivka a každičké zaoblení bylo učiněným uměleckým dílem. Byl to kousek v ceně zánovního sportovního automobilu poslední generace, jehož plochu zdobilo pár amerických vlaječek a jeden luxusní stříbrný držák per. Takový krám asi v Ikei nenajdeš, prolétlo Leně hlavou.
„Líbí se ti moje fotky?“ zeptal se Černovous zvláštním slizkým způsobem směrem k Leně, když zaregistroval její zkoumavý pohled na zeď ověnčenou obrovskými fotografiemi.
Zakroutila hlavou. „Ani moc ne,“ ohradila s kyselým úšklebkem.
Hlasité předčítání
💡 Nápad: ★★★★☆
Autor se pustil do rozsáhlého románového textu, což samo o sobě ukazuje odvahu a ambici.
Hlavní motivy působí silně – introspekce, vztahy, psychologické napětí.
Originalita je patrná, i když některé prvky připomínají klasické románové vzorce.
🌙 Atmosféra: ★★★☆☆
Dílo má konzistentně vážný, melancholický tón, který dobře podtrhuje psychologickou rovinu.
Čtenář se ocitá v sevřeném, intenzivním prostředí, což je působivé.
Občas ale chybí odlehčení nebo kontrastní momenty, které by atmosféru učinily dynamičtější.
✍️ Provedení: ★★★★☆
Jazyk je bohatý, obrazný a ukazuje autorovu schopnost pracovat s detaily.
Struktura je dlouhá (15 stran), ale působí promyšleně – text drží jednotnou linku.
Občas se objevují pasáže, které by si zasloužily zestručnit, aby se neztrácela čtenářská pozornost.
📌 Shrnutí
„Lena“ je dílo, které stojí na silném nápadu a pečlivém jazykovém provedení. Atmosféra je působivá, ale místy monotónní. Celkově jde o text, který ukazuje autorovu vyzrálost a schopnost pracovat s rozsáhlým materiálem.