„Tak fajn! Bába má dneska štěstí!“ prohlásil Derek nasupeně a zajistil brokovnici.
„Vyrazíme, zlato…“ poručila Lena a zapadla za volant.
„Myslíš, že nás někdo viděl?“ zeptal se nejistě, když schovával brokovnici opět do kufru.
Lena se rozhlédla z obou postranních okýnek. Na parkovišti stálo několik kamionů, některé měly zatemněná okna. Pevně doufala, že jejich potyčku nikdo nezaregistroval.
„Jasně že ne…,“ snažila se znít sebejistě. Náznak pochybností a její manžel s klidným srdcem postřílí pár kamioňáků. „A teď už sakra zalez, jedem!“ Někdy se sama podivovala, jak dokázal Derek vůbec přežít do doby, než se seznámili.
Na zadní sedák dopadl zapalovač, krabička cigaret Lucky Strike a nakonec i Derekův holý zadek na místo spolujezdce.
„A můžeš se, prosím tě, konečně oblíct?“
„Ano, mamííí…!“
Lena nastartovala, zařadila jedničku a sešlápla plyn. Z výfuku vyšel nezdravý oblak spalin a červený oprýskaný Nissan se dal do pohybu.
Kapitola II
Autoritativním pohybem hlavně samopalu Uzi naznačil, aby upažili a nechali se poslušně prohledat.
„Sáhni mi na prdel a chcípneš, buzíku!“ oznámil Derek s umělým úsměvem jednomu z poskoků ochranky.
Stráže si vyměnili poněkud zaskočené pohledy. Dereka znali a věděli, že je naprosto nepředvídatelný. Stanovit u něj hranici mezi žertem a výhružkou bylo nemožné. Nemožné pro kohokoli kromě Leny. Vrásky jim dělal i fakt, že je Derek jedním z šéfových oblíbenců a nikdo z nich nestál o potíže. Bylo před nimi rozhodnutí plnit svoji práci a riskovat průšvih, anebo neplnit svoji práci a riskovat průšvih.
Lena si někdy autoritu vzteklého psa svého manžela vyloženě užívala. A tato chvíle rozhodně nebyla žádnou výjimkou.
Nastalo podivné půlvteřinové ticho, kdy si všichni zúčastnění vyměnili emotivní pohledy.
„Ne, víš co, buzno, měním názor. Sáhni mý ženě na prdel a ustřelím ti hlavu,“ prohlásil Derek a Lena okamžitě rozpoznala moment, kdy její manžel přestal žertovat.
Už se v tom vykoupali dost, je načase hodit záchranný kruh, usoudila.
„To si jako myslíš, že z toho ucha hned zvlhnu nebo co. Jen ať si taky jednou sáhne, chlapec.“
„Chahaá!“ vyprskl Derek. „Hej, ucho, slyšels ne?! Tak dělej!“ poroučel.
Mladík v neprůstřelné vestě, sluchátkem v uchu a tmavými brýlemi na očích se otočil směrem ke svému kolegovi se samopalem Uzi a ten mu pokynutím hlavy předal jasný signál.
„To se musíš ptát o svolení taky, když jdeš na hajzl?“ štěkl posměšně Derek.













