Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letěla na sněm vílí rady, dnes musí přednést důležitou řeč, kterou si připravovala několik posledních dní. Byla nervózní, ale připravená. Chystala se přednést alarmující zprávu, populace kouzelných víl rapidně klesala a bylo třeba s tím něco udělat.
Slunce pálilo do jejích křehkých zad a vysušovalo každičkou kapku čarovného vílího potu. Nesmí přiletět pozdě. Krytou oklikou přes les by ztratila drahocenné minuty. Pro jednou se snad nic nestane, když si zkrátí cestu otevřeným prostorem přes rozkvetlou louku. Odhodlaně tedy vyletěla z podrostu nad mýtinu.
*PRÁSK!!* Louku náhle rozechvěla dunivá exploze střelného prachu. Vykvetlé pampelišky potřísnila krvavá mlha.
„Bůům! Chachá! Věda jedna, čáry nula!“ zahřímal nadšeně Donnie Bates, řečený Kuchtík, když blaženým pohledem pozoroval zkrvavená blankytná křidélka snášející se pomalu k zemi. „Já věděl, že mě nezradíš, zlatíčko,“ zamumlal a políbil svou perkusní dvouspoušťovou brokovnici, až to mlasklo.
Ruben po něm hodil zasmušilým pohledem. Věděl, že Donnie právě zbavil svět krvelačné magické bestie, ale nemohl si pomoct, střílet víly ho zkrátka nějak nenaplňovalo.
„Co vokouníš, kluku! Koukej přinýst ty křídla, než se ztratěj v trávě!“ zavelel Donnie.
Takhle raději vyrazit na draka, to by bylo, zasnil se Ruben, když hledal křidélka mezi kousky čehosi, co dříve bylo kouzelnou vílou. Neustále se jen přehrabovat ve vílích střevech, odřezávat hlavy střeleným dryádám a nosit Donniemu vercajk, nebyla úplně jeho představa lovce magických bytostí.
„Aby ses někam dostal, musíš se vypracovat vod nuly!“ zaslechl svého otce v hlavě. Jak ten jeho vychlastaný hlas nesnášel.
Konečně našel, co hledal, dvě průsvitná narůžovělá křidélka. Byla by vypadala krásně nebýt potrhaná a zbrocená krví. Ruben odevzdaně vzdechl, sebral je, prudkým švihnutím zbavil krve a hodil do vaku k ostatním.
„No tak sláva, už jsem myslel, žes tam usnul! Pohni sebou, takhle dorazíme do Darnholmu za tmy!“ hulákal Donnie netrpělivě.
Ruben přiklusal a připevnil Donnieho klisně vak plný vílích křídel k sedlu. Vedle dvou dryádích hlav se docela hezky vyjímal. Na týdenní putování to byl vcelku dobrý úlovek. Ve městě se za to slušně najedí, ubytují, doplní zásoby a možná zbyde i na pár holek. Inu střílet čáryfuky byla řehole, která se dokázala vyplatit.
Donnie otcovsky stiskl učňovo rameno. „Tak vidíš, hochu, poctivá fuška nese svý ovoce.“
Ruben, při pohledu na trofeje v podobě namodralých hlav s propadlýma očima a plným vakem s ostatky nejméně stovky kouzelných víl, neochotně přikývl.
„Já jen, víš, kdyby aspoň ty zatracený víly tolik nepištěly, když po nich pálíš, bylo by to hned jednodušší. Normálně ty malý potvory slýchávám ve spaní. Brrrr,“ oklepal se Ruben. „Myslíš, že taky něco cítěj?“
„Hovňajs,“ mávl rukou Donnie. „Těchhle malejch prevítů ti nesmí bejt líto. Při první příležitosti z tebe udělaj ropuchu nebo kdovíco. A pak budeš hopkat světem a hledat natolik nalitou cérku, co by ti dala hudlana. Jenže vono prd, žádná ti ho nedá ani teď, natož kdybys byl vopuchlá ropucha. Takže bys nadosmrti brázdil bažiny a chytal mouchy. Chápeš?“
Ruben jen užasle přikyvoval. „Jasně, ropuchy, mouchy, bažiny a žádný hudlany. Jsou to bestie tyhlety víly,“ uznal.
„No tak vidíš, takhle musíš přemejšlet,“ uzavřel Donnie a těžkopádně se vyhoupl do sedla.
Hlasité předčítání