Zolty se mi posmíval, ale neměla jsem náladu se s ním nijak bavit. Bylo mi to líto. Chvíli jsem brečela a přemýšlela, jak si toho vůbec mohl obr všimnout—že jsem se podívala na Ohyna, když se předtím díval tak dlouze a obdivně na Karmínu? Jak mě to nebaví tu zase trčet!
Na chvíli jsem zdřímla,pak mě ale Zolty polil studenou vodou s kýblu,až jsem na to zapištěla.Zolty u mříží se na mě protivně šklebil:
„Neusínej!” houkl Zolty. „Vidíš, že tu kromě tebe nikdo není, tak se se mnou bav a nespi!”
Unaveně jsem si promnula mokrou tvář. „A o čem se mám s tebou bavit?”
Zolty se ušklíbl. „O čemkoliv. Nebuď nemluva. Třeba mi povídej, co jsi zase provedla, že tě sem obr zavřel?”
Odsekla jsem: „Nic, prostě se naštval!”
Zolty zakroutil hlavou. „Určitě jsi zase hleděla, na koho jsi neměla,že si nedáš pokoj!”
Zasmála jsem se a řekla:
„Kdyby tu byla nějaká krásná víla, taky by ses na ni díval, i kdyby ti to obr zakázal. Ty jeho zákazy jsou tak nesmyslné, až to bolí. Už mě to nebaví. Mám ho dost!”
Zolty se rozesmál.
„No jo, zase si nestěžuj. Ty se máš oproti mně úplně bezva! Nemusíš tu trapně stát na stráži, když tu ani nikdo není. Nemusíš se předvádět v soubojích a nechat se mlátit. Obr tě netrápí tak jako mě. Jsi moc rozmazlená, znuděná a obra zbytečně štveš, to je fakt!”
Naštvala jsem se,ale neřekla nic. Naštěstí se tu najednou nahrnuli odchytávači, vedoucí k obrovi chycené zajatce. Obr na ně řval, aby je rozdělili do prázdných klecí, místo aby je všechny mačkali do jedné.
Všude zavládl chaos.
Zolty se konečně odlepil od mé klece a šel hlídat nově příchozí.
Ínemak se na mě podíval ode dveří a zavrčel: „Moran s Karmínou už odešli. Vidím, že jsi tu asi zlobila Zoltyho, že tě polil, co?”
Pak odemkl moji klec a vzal mě sebou do své komnaty.
Konečně jsem mohla opustit vězení.
Obr byl unavený. Poručil Ohynovi, aby mi pomohl sundat mokré šaty, a pak jsme šli spát
4. Od obra k Normanovi
Když mě obr znovu přivedl do svého temného hradu, u stolu už seděl ten hrozný Norman. Měl ovázané rameno, jeho pohled byl bledý, tvrdý—nesnesitelně zlý. Raději jsem se na něj ani nedívala.Obr se škodolibě ušklíbl:
„Pozdrav přeci Normana!” pobídl mě pobaveně.
Norman jen zabručel: „Na to nemá.”
Obr se rozesmál:
„Dobře, nebudu se s ní zlobit. Od teď je to tvoje věc. Půjdu s Ohynem na lov, a ty ji odveď k sobě, ať ji tu nevidím!”
Norman se ani nenamáhal skrývat otrávený tón: „Jak si pán přeje.”
Obr mě chytil pod paže a vyzvedl do výšky. Přísně se na mě zamračil,zavrčel:
„Žádné útěky! Slibuj!”
Tak jsem to slíbila- Obr na to pokýval, postavil mě na zem,otočil se a odešel.
Hned poté Norman ztěžka vstal od stolu,poručil mi: „Jdeme!”
Loudala jsem se za ním, nechtělo se mi jít s Normanem a přemýšlela,co bych měla?
Ale když Norman viděl můj pomalý krok, popadl mě za paži,zabručel:
Hlasité předčítání
