Obr usedl do čela velkého stolu, přijal pohár, který mu Norman podal, a Moran odpověděl: „Nic moc. Jestli se rozhodneš mě tu zase vraždit, možná se ti to tentokrát i podaří!”
Norman se na to zašklebil: „Nevím, záleží jen na tobě, co se tu přihodí.”
Obr se na oba hrozivě podíval a řekl: „Nevsadím si už ani na jediného z vás. Jestli se tu hodláte předvádět, tak ode mě za to nic nečekejte!”
Obr pozvedl pohár a jediným mocným lokem ho vypil. Na druhé straně stolu, v ženské části hostů, seděla Normanova dcera. Smála se obklopená skupinkou žen, které se zdály být v živé debatě. Norman se pousmál a vysvětlil: „To je ženská část stolu. Když pán dovolí, posadím ji k ostatním dámám.”
Ukázal na mě Norman a s jeho pohledu mi nebylo dobře,stála jsem u obra a on si mě pevně přitáhl k sobě a posadil si mě na klín. „Ne,” zavrčel nekompromisně. „Musí zůstat u mě.”
Norman pokrčil rameny a kývl: „Jak si pán přeje.”
Sotva se Norman usadil na své místo vedle Morana, začali si připíjet. Na princeznu, na přátelství,na zdraví a ještě na kdovíco dalšího. Hudba hrála, hosté tančili a atmosféra působila na povrch vřele a vesele. Ale ve vzduchu bylo cítit napětí – tíživé a nevyřčené. Bylo jasné, že všichni čekají na to, co Moran udělá. Rezavá princezna neustále sledovala Morana, jako by očekávala, že konečně oznámí jejich zasnoubení.
Moran se však neměl k ničemu, stále jen popíjel s obrem a nechával si nalévat další poháry. Norman ho pobízel: „Už běž, Morane, řekni jí to. Víš, že na to čeká!”
Ale Moran se asi chtěl opít,protože ji chtěl říct něco jiného,než všichni čekali a možná to pro něho bylo těžký? Několikrát se na mě podíval, jako by ode mě čekal pomoc,že něco udělám já?Ale co?Snad nějaký zázrak?Mám tu omdlít?Přemýšlela jsem,ale co se tím vyřeší?Nic,jen se oddálí ta hrozně těžká chvíle a obr? Ten tu strašlivě hodoval a popíjel,užíval si hostinu a vypadal spokojeně,vůbec snad necítil to napětí?Nebo to cítil?
„Ínemaku, prosím,” zašeptala jsem obrovi. „Je mi tu těžko. Můžeš mě vzít na chvíli na vzduch?”
Obr zavrčel: „Nikam! Seď tu u mě a snaž se něco sníst a vypít!”
Podívala jsem se na Morana ve stejnou chvíli, kdy se jeho pohled střetl s mým. Odvážila jsem se zeptat: „Mohl by jít se mnou Moran? Aspoň na chvíli?”
Moran se k mému překvapení přidal: „Pokud pán dovolí?”
Obr zle zavrčel: „Řekl jsem, že nikam!”
Norman, který to celé sledoval mlčky, nakonec promluvil: „Divím se ti, můj pane, že ji pořád sneseš u sebe, když tě takhle rozčiluje.”
Ínemak na něj vrhl ostrý pohled a zavrčel: „Tak se nediv!”
„Možná,” pokračoval Norman, „kdyby seděla dál, s ostatními ženami, měl bys od ní klid.”
Obr se na něj zašklebil. „To tak! Zdrhla by mi a musel bych pro ni k Silverovi. A na toho nemám vůbec náladu!”
Moran i Norman se tomu zasmáli a unisono odpověděli: „Na Silvera nemá náladu nikdo z nás!”
Norman dodal: „Kdybys dovolil, mohl bych jí toho Silvera dostat z hlavy.”
Hlasité předčítání
