No prostě pohádka jak z Ladových obrázků, všude bílo, teploměr pod nulou tak pět stupňů, úplná idylka k radovánkám všeho druhu na horských výšinách a přilehlém okolí.
Na parkovišti bylo ještě dost místa a nebyl problém najít dobré místo na odstavení auta. Lehce jsme zaparkovali na kraji plochy a v klidu šlo vše potřebné vyložit tak, abychom nikomu nepřekáželi.
Většinu věcí k pobytu jsme upevnili na jedny lyže svázané za vázání k sobě a vydali se na cestu směr očekávaná ubikace.
„Zbytek vezmeme na saně, které jsou k dispozici na boudě v druhém kole,“ řekl Mirek a opřel se do nákladu, aby nezdržoval právě započatou výpravu.
„Ještě nás čeká druhá cesta s ostatními věcmi i televizi bude bezpečnější vézt na saních, ať se jí nedej bože něco nestane“. Domluvil a stále pokračujeme čerstvým, jiskřivým sněhem cestou k chatě, která čekala už jen na nás.
Tlačili jsme náklad ze všech sil a za necelou hodinku jsme dorazili, aniž by nás potkali jakékoli útrapy či potíže s přesunem nákladu který sestával z toho nejnutnějšího co bude ihned po příchodu třeba a objemnějších věcí jako jsou lyže a dva kufry toho nejnutnějšího k potřebě Jany.
Třetí kufr počká s našimi dvěma taškami s veškerým vybavením nás dvou „horalů“.
Jsme na místě a otvíráme vchodové dveře. Uvítal nás statný lyžař, který se právě vracel z vleku.
„Už je konec vlek vypnuli je šest, tak čau ráno uhlí je u sprch ve sklepě, zatopte si ať nezmrznete, je to super“ ještě dodal a vzápětí zmizel v pokoji na patře budovy. „Máme to dole u koupelny“, řekl Míra, vzal část bagáže a počal sestupovat s dřevěných schodů do suterénu, kde se náš pokoj nacházel.
Byl mezi koupelnou s neuvěřitelně studenou vodou, která pramenila přímo ve sklepení a jak jsme již dopředu věděli, nebylo zde počítáno s vodou teplou, neboť studená se zdála jako dostačující v dobách osídlení této oblasti, což poněkud Janu překvapilo.
Na druhé straně záchody, které také postrádali jakoukoli vymoženost včetně splachování. Já a Jana se zbytkem za ním cupitali a těšili se na náš pokoj který nás bude celý víkend snášet mezi svými stěnami.
„Má to svou výhodu“, utěšoval jsem velice rozmrzelou Janu, která se ze zmíněného komfortu zdejší hygieny těla nemohla vzpamatovat.
„Je to super, vše je blízko a při ruce“ radoval jsem se, ale ona moje nadšení nesdílela a s vražedným výrazem nás ignorovala.
Máš ty klíče? Musíme zatopit zvolal Míra a poslal mně pro palivo. Došel jsem pro dříví a uhlí a zatopil v kamnech a za pár minut již po celé místnosti příjemné teplo které nám nádherně ohřívalo ztuhlá těla po cestě sem k cíli našeho výletu.
Nanosil jsem dostatečné zásoby topiva, což Janu alespoň trochu uklidnilo a ukolébalo to její přirozeně vybudovanou ostražitost se soužitím s Mírou, který dle jejího názoru měl nevyzpytatelné nápady, které nekončili Jak několikrát podotkla „dobře, dobře tak.“
Všechny věci jsme uložili do skříně, povlékli přikrývky, připravili vše, co jsme Janě na očích viděli.
Zářila z nás spokojenost a radost z nás sálala všude okolo neb jsme se už nemohli dočkat až vypadneme pro zbytek věcí.
„Tak jak? Jdeme pro další várku?“ Zeptal jsem se po chvíli kdy už jsme byli všichni dostatečně zahřáti. „Hubu drž, musí si na to přijít sama a poslat nás tam“, šeptem odvětil Míra.
Hlasité předčítání