Vše jsem završil tím, že se mi chtělo na malou a já jsem si pamatoval, že po otevření dveří jsem na záchodě, který jak se mi utkvělo v hlavě je na levé straně, tak jsem i učinil.
Vstal jsem otevřel dveře otočil se na levou stranu a s velkým pocitem štěstí si ulevil. Bohužel do skříně na jí uložené věci. Nemusím snad ani popisovat její nadšení které vyústilo k potvrzení jejího odhodlání neprodleně odjet domů. Opět jsem usnul.
Probuzení bylo hrozné bylo mi strašně a Míra se cítil o poznání hůř při pohledech Jany. Přemohl se a vyšel ven na čerstvý vzduch.
Ááááá, protáhl se před chatou a pozdravil souseda který usrkával kávu. Slyšeli jste tu hrůzu v noci, nějací opilci tady dělali strašný rámus a aby se to nepletlo, ještě nechali na svahu nějaké popruhy řekl mu soused.
Hrozný, taky jsem to slyšel a vzbudily nás odpověděl Míra. Doběhl do pokoje a poslal mě pro kotvy na vlek které nám vypadly.
Jana seděla sbalená na kufru. Se slovy – jedu domů nás pozdravila a významně pohleděla na hromadu poblitého povlečení v rohu místnosti.
Dneska ti nic nejede odvětil strýc a podíval se na ní posměšně. Nerada pochopila, že ji nezbývá nic jiného než zůstat, tak se alespoň zatvářila velice kysele a od té doby již nepromluvila a ignorovala nás.
Průser zhrozil se Míra, televize a baterka je v prdeli někde pod svahem unikly nám. Po dvou hodinách hledání jsme to vzdali a skončily bez televize. Hurá na svah, navlíkli jsme si lyže vzali kotvy kolem pasu a s vědomím toho, že se Jana poměrně uklidnila jsme se počali oddávat zimním radovánkám na svahu pod chatou.
Zcela znaveni jsme dorazili k večeru na základnu na již připravené jídlo. Vařila dobře, chutně ale o nějaké radosti a vstřícnosti se nedalo vůbec hovořit a ještě netušila, že se večer chystáme na další naplánovanou akci, kam pozvali Míru s doprovodem.
S Jankou se nepočítalo, ale naštěstí nic netušila.
Lstí jsme se vymanili z jejího dohledu se slovy „jsme tu hned, jedeme pro proviant“ a bez výčitek odešli.
Tvářili jsme se natolik nenápadně, že by nám musel uvěřit opravdu každý a je pravdou, že jeden starostlivý rekreant se halasně zeptal „kam s tou batožinou hoši“ a aniž by čekal na odpověď dodal, že obchod je stejně zavřený a zítra bude možno nakoupit zboží které nám zřejmě došlo.
„Buď zticha!“ syknul Míra a v hrůze se otočil, zda vše neslyšela Jana. Měli jsme štěstí, neslyšela, neb se uchýlila k poslechu oblíbené kapely a sluchátka zachránila náš odchod bez jakýchkoli problémů, které jsme opravdu nemohli potřebovat v tuto chvíli, neb na vše je vždy dost času a na problémy obzvlášť.
Akce byla opravdu daleko, šly jsme snad hodinu a bylo to nekonečné. Když jsme dorazili byla zábava již v plném proudu a po spatření Míry nás všichni bujaře vítali, a to i mne, ač jsem pozván nebyl, což se ukázalo bylo zcela jedno, neb zábava už byla v takové fázi, kdy byl vítán naprosto každý.
Netrvalo dlouho a vše jsme dohnali i přes náš hendikep z minulého dne který jak se ukázalo nebránil se zdárně zapojit do všeobecného veselí všech účastníků. Sice jsem se držel zpátky, ale vše bylo naprosto bujaré a divoké setkání strýcových spolužáků po mnoha letech na které se on velice těšil.
Hlasité předčítání