Začalo sněžit, viditelnost se značně zhoršila a naším směrem pouze problikávalo světlo které nám udávalo jen orientační směr.
Určovalo nám kudy jít těch jeden a půl kilometru nevlídnou pustinou na vytouženou a příjemně vytopenou místnost, kde jsme zanechali Janu udržovat teplo domácího krbu. Sníh se ve světle lamp a mrazu lesknul a padající vločky neustále zvětšovali jeho vrstvu na cestě před námi která se klikatila z kopce do kopce až do nedohledna k lesu.
Ještě nebyla ani půlnoc a my jsme plni zápalu vyrazili k našemu cíli. Po hodině zdolávání sněhové fujavice a cesty do kopce jsme na vrcholu kopce převrhly náklad.
Televize se uvolnila z popruhů námi zajištěných a bez varování počala upalovat po obrazovce do údolí. Nedohnali jsme ji a jedna taška také zmizela, marně jsme ji ve tmě a fujavici hledali.
Nu co, zítra je taky den! A šli jsme dál padaje a boříc se do závějí. Trochu jsme byli rozmrzelí, že nám polovina nákladu nekontrolovaně pelášila do údolí, ale co na to říct jiného, než ráno je moudřejší večera a pokračovat v cestě.
Hurá mám ji, zvolal jsem myslíc si, že jsem našel již dlouhou dobu námi hledané obydlí, jenž bylo naším cílem.
Závějí jsem se po čtyřech dostal až k hlavním dveřím, byli zamčené, bouchám, kopu do nich, oblezu chatu a kopu do oken.
Nikdo nás nechce vpustit dovnitř, propadám zoufalství a najednou vidím, že je vše nějak jinak, kde se stala chyba? Jsme jinde u jiné chaty uvědomuji si, Míra nikde já naprosto indisponován a po pás v závěji. Vyhrabal jsem se, strýce nevidím a vlastně nevidím nic, vítr, sněžení zesílilo a já byl ztracen.
Nikde nikdo, jen v dálce problikávalo několik světel zřejmě pouličního osvětlení, které mi jediné určovalo směr.
Křičím a hledám kudy dál, když tu v dáli silueta postavy zvrací přes sáně. Je to strejda, kterému z batohu teče lahvové pivo, které jsme koupili v hospodě, po zádech následkem pádu do údolí.
Jediné pozitivní bylo to, že nevnímal vlhko, ale pouze ulehčení ztrátou zátěže ze zad.
Konečně spolu a směr je náš, jdeme správně k našemu cíli. Náhle vidíme náš cíl a s úlevou se co nejrychleji blížíme k lampě u dveří chaty kterou již drahnou dobu vyhlížíme.
Už tam budeme, poslední sestup z cesty k světlu u vchodu. Spouštíme se a náklad padá do hlubin za našeho opileckého jásotu ke dveřím boudy. Hurá po třech hodinách cesty jsme konečně v cíli.
Jsme dobří pochválili jsme se a vzali alespoň baterii z auta kterou jsme, ač je to k neuvěření dovezli bez úhony až sem do cíle.
Jana nám nakonec po ranách a kopancích do oka otevřela, naštvaně si nás přeměřila pohledem, vtáhla námi dovezené věci na chodbu a bez jakéhokoli pozdravu nám oznámila, že zítra odjíždí domů.
Nepřekvapila nás, usnuli jsme. Budím se s naprostou a nutkavou nevolností která mě donutila k nepředvídatelnému zvracení, bohužel v sedě a do peřin. Jana velice šikovně pokrývky převlékla do čistého povlečení a já se jí odměnil tím, že jsem vše zopakoval.
To ještě dvakrát, čímž jsem docílil toho, že jsem se ocitl, a to ne jen já bez povlečení a nočního oblečení, které ji během noci pochopitelně a samozřejmě naprosto bezvýhradně došlo.
Hlasité předčítání