Zhodnocení: Stieg Larsson – Muži, kteří nenávidí ženy (Milénum)

Zhodnocení neprozrazuje děj ani zápletku, obsahuje osobní pohled na knihu.

Masitá energičnost plná obraznosti a záchvěvů odporu. Tak by se možná stručně dala popsat tato kniha. Masitá rozhodně není jen svojí tloušťkou, ale hlavně svým nesmírně rozvětveným příběhem, jenž se odehrává na spoustě rovinách. Vždyť i než jen děj začne, uteče mnoho stránek, které však nejsou nezáživné. Velmi zajímavé pro mne bylo, co vše dokázal o postavách autor říct a jaké s nimi rozehrál příběhy. Není jen jeden příběh. I kdybychom řekli, že hlavní děj je údajná vražda Harriet Vanger, tak v celé knize se rozehrávají desítky dalších menších či větších příběhů. Je zajímavé číst si příběhy jednotlivých osob, aniž by člověka unavilo či omrzelo. Všech pět synů Fredrika Vangera jest rozebráno, autor se až snaží najít jejich nejniternější tajemství. Ale nejen hrdinů knihy, ale hodně i čtenářů. Čtenář je vtažen do knihy a je nucen uvažovat a dávat si děj do souvislosti, což ne vždy snadné. Díky ohromné komplexnosti díla je až neuvěřitelné, že se autor v takovém množství informací, jež nám předkládá, neztratil.

Tajemství jest podstatnou složkou knihy. Každý má totiž tajemství a mnohdy jsou až zvrhlá. V mnoha knihách je nejdůležitější oblastí přátelství, zde ne zcela platí. Dá se skoro říct, že tady každý každého podvedl nebo něco zatajil. I kdyby se dal pojmout slovem přátelství vztah mezi Mikaelem a Lisbeth, tak sami sobě neříkají vše a pravda vyplyne na povrch až po notné chvíli. Samozřejmě musíme také přijmout, že Lisbeth je zřejmě (nemá potvrzeno lékaři) autistka, takže má problém s běžnou komunikaci. Ovšem co mi přišlo zajímavé, je, že nemá problém s pohlavním stykem. Když mohu posoudit, tak přijde zvláštní, neb třeba mně se jakýkoliv intimní kontakt příčí, takže opět ukazuje na rozličnost škály lidí s PAS. Lisbeth nemá problém se šmejděním po cizím počítači, necítí z toho jistý etický problém. Ale ani Mikael se nechová zcela čistě a nebojí se použít úskok a podlejší kličku. Takže přátelství je zde spíše umravněno do malé kuličky na parapetu.

Rozličnost a rozsáhlost postav býti velmi náročná na chápání. Vyznat se v obrovském komplexu osob, vztahů, různých rodinných intrik, příběhů a odboček je nesmírně složité. Autor sice občas zmíní, o koho se jedná, ač jsme o něm třeba několik desítek stran neslyšeli, ale většinou musíte zapojit paměť a nechat vyplynout starší děje a pohánět svoji představivost, aby bylo pochopeno dění a kontakty složitě navazujících příběhů a zvratů, jež se většinou retrospektivně vrací. Ne že by někdo vzpomínal, ale vyprávěč postupně vysvětluje různé osudy až do velmi vzdálených časů. Tvor by až řekl, že ho vyprávění o třeba Haraldu Vangerovi nezajímá, ale při čtení mu ani nezdá. Tímhle mi přijde tato kniha velmi zajímavá a možná až originální, že ač čísti věc, jež (zdánlivě) nesouvisí s hlavním příběhem, tak stejně zaujme a je čtivá. Opravdu udržet takto čtivý standard celou dlouhou knihu jest výjimečné. Poutavost a konzistentnost stránek je unikátní.

A musím zmínit, že ještě nedostali k postavám. Mikael vypadá jako přímá, občas až nelítostná bytost, jež se jen tak před něčím nezastaví. Nerozhodí ho jen tak něco. Občas bych potřeboval jeho sebejistotu a nebojácnost v činech, ač ví, že nejsou správné. Jak již zmiňoval v dřívějších kritikách, mám rád psychologii postav, a zde si jí můžu užít dosytosti, neboť se mi až zdá, že se autor v popisování duševních příběhů téměř vyžíval. Vykreslí vám každou postavu až do malých detailů. A hlavně nejdůležitější postavy jsou nesmírně rozvedené do velkých šířek, jež skoro nejsou v lidských silách pojmout. Nejlépe jde ukázat na Lisbeth. Ze začátku se může zdát jako bezcitný asociál, který se nebojí použít svých schopností na páchání trestných činů, kdy se bez problémů nabourá na cizí počítač a vybírá si důležitá data. Postupem času si, aspoň u mne, najde, sice zakřivenou a hrbolatou, cestu do čtenářova srdce.

Také pohled na Harriet jest rozdílný na začátku a na konci. Už od počátku mi zněla jako dobrý člověk, protož jsem doufal, že skutečně žije. Čím více ale byl odhalován její příběh, tím se mi její osobnost zarývala pod kůži jako někdo zvláštní, ale přátelský, jenž se nebál postavit ani vlastní rodině. Enormní krutosti, jimž byla vystavena, a že je dokázala překonat a povznést se nať, je inspirativní v mnoha ohledech. Že i když vám osud nepřeje, tak se nemáte nechat zastrašit a pokusit se překonat minulost. Sice vás jednou dožene, ale možná až později, kdy už nebude moci ublížit. Henrik Vanger byl celkem přijatelný stařík, který ovšem také nešel k podlostem daleko. Asi mají v rodině. Vlastně dá skoro říct, že každý z pěti bratrů se do historie zapsal nějakou podlostí. Možná akorát Gustav ne, ale ten byl také spíše asociál. Překvapivě, ač jsou ke konci jasně dané záporné postavy, tak nejsou, což býti skvělé, jen černé. Ani Harriet zřejmě nebyla svatá. I záporné osobnosti mají charakter, kterým značně zaujmou a tvora nutí uvažovat, co je asi k činům vedlo. Složitost osob nejde jednoduše popsat a myslím si, že by vydalo ještě na mnoho dalších stránek.

Děj, jak již psal, byl velmi silný, v ohromném rozsahu. Prvních asi dvě stě stránek mi připadalo jako navracení se k dění z minulosti. Bylo vysvětlováno, jak se vlastně Mikael ke své detektivní práci dostal, také předvedení osobnosti Lisbeth v akci. Není snadné vnímat všechny narážky a odbočky od hlavního proudu, který ale skutečně začne až hodně později. Člověka nabudí prolog, ovšem k samotnému odhalování záhady na ostrově začne až za třetinou knihy. Avšak mně nevadilo, neb i v začátcích bylo nesmírně zajímavé a čtivé, což nutilo stále postupovat vpřed. Zapojení novinářského prostředí, kdy se noviny či televize snaží vytáhnout co největší rybu, aby ohromili čtenáře, honba za vidinou úspěchu, je pro mne novou věcí. Novinářský thriller jsem ještě nečetl a možná jsem se mírně bál, že bude nějaká nudná novinařina, kdy bude jen Mikael chodit a brát si interview. Byl jsem samozřejmě vyhnán z omylu. Tvor se dozvěděl celkem podrobně, jak asi funguje novinářská práce, kdy opravdu skoro až jako supi se vrhají na mršinu, aby měli co největší kus. Samozřejmě nevím, zda se takto skutečně děje, ale myslím si, že každý novinář chce získat nějaký „špek“, jímž by se proslavil.

Ale nyní směřujeme k hlavní myšlence. Nejen ukázat zrcadlo tehdejší, možná i minulé švédské společnosti, ale také upozornit na násilí, jež je pácháno na ženách. V tomhle duchu se táhne celá kniha. Již na začátku jsou psané informace o násilí na ženách ve Švédsku. Myslím si, že tady je ale vehnáno až do krajností, určitě schválně, kdy se hrdinkám dějí opravdu kruté věci. Řekl bych, že Larsson chce schválně ukázat značně přehnaný děj, přehnané ataky, aby donutil muže, ale také ženy, se zamyslet, zdali jest násilí v pořádku, možná je téměř odrazit od bití dívek a žen. Jak dím, zde vehnáno do krajností, ale myslím si, že důležité. Ženy přeci nejsou nástrojem mužů, něco, na čem se dá ulevovat, vybíjet se, měli bychom si jich vážit, dali nám přece život. Protož i já bych chtěl apelovat nať, že násilí na ženách, i když i násilí obecně, není v pořádku. Nesmí se tolerovat. Díky tomuhle tématu, které je zde velmi ukrutně popsáno (v ději), jsem byl nucen několikrát knihu odložit a zamyslet se, jestli jest vůbec možné. Rozhodně ženy jsou znásilňovány na světě dnes a denně. Není problém jen žen, ale nás všech, kdož žijeme v současné společnosti.

Na závěr bych chtěl říct, že tato kniha není vůbec jemná, naopak nebojácně bodá svým dějem, nenechá člověka klidného. Tvrdě odhaluje zrcadlo společnosti, ať už na korupci či útoky na ženy nebo na boj v novinářském světě, ale také chorobné závislosti, až šílenství, na ubližování druhým. Člověk si při této knize neodpočine, ona vás nenechá, takže možná, jestli jste jen sváteční čtenář, bych ji nedoporučil. Nejen že je složitá na chápání, ale hlavně když se začtete, tak nepustí a vy musíte číst stále dál, takže ubude hodně času ze dne. Protož by bylo možná lepší si vzíti někam na chatu, na dovolenou, abyste se mohli začíst a nechat se unášet neuvěřitelným příběhem, který vám ale bude připadat téměř jako skutečný. Já jsem byl zachycen, a tak jsem posledních snad dvě stě stran přečetl během dvou dnů. Možná bude čtenáři připadat kruté, což tato kniha jest krutá (dějově), ale zároveň nenechá chladným a chvílemi, alespoň u mne, vytáhne na povrch téměř zvířecí pudy, kdy máte skoro chuť něco zdemolovat. Silná kniha od skvělého autora! Již nyní se těším na další dva díly trilogie Milénia. Jsem zvědavý, co na čtenáře Stieg Larsson v dalších knihách připraví. Ovšem myslím si, že nám bude chtít dát zase zrcátko do naší duše. Každý máme tajemství, jde oť, zda ho dokážeme odhalit, protož se ptám: Odhalil jsem já tajemství knihy Muži, kteří nenávidí ženy, nebo jsem zůstal stát někde na prašné dálnici mezi projíždějícími auty?

Děkuji za pozornost!