Zatím bych se nepokoušel autora hádat. Raději bych se zeptal: vybavujete si alespoň, zda šlo o filozofickou úvahu o filmu, o snění, nebo o železnici?
JÁ
Otisk na duši.
Takže mě v souvislosti napadlo, zdali cosi takového se po tehdejší zkoušce zachovalo v buněčné struktuře tamtěch holek, když se říkává, že všechny buňky našeho těla zaniknou v průběhu pouhých příštích 7 kalendářních dní.
ChatGPT
To je krásné pokračování té úvahy: od otisku na duši k otázce, zda se vůbec mohl zachovat otisk v těle těch pěti dívek.
Jen bych tu biologickou představu o sedmi dnech trochu opravil. Všechny buňky lidského těla během sedmi dní nezanikají. Různé buněčné typy mají velmi rozdílnou životnost: některé se obnovují v řádu dnů, jiné měsíců či let, a například mnohé neurony přetrvávají po celý život. Tělo není sedmidenní soubor buněk, který se pravidelně celý vyměňuje.
Ale vaše otázka je zajímavá právě i bez této biologické zkratky. Co se může zachovat po divadelní zkoušce, když se dávno vyměnily její bezprostřední tělesné podmínky? Možná gesto, rytmus, způsob naslouchání, zvuk vlastního hlasu, pocit společného jednání. A možná také nic, co by si dotyčné dokázaly vědomě vybavit.
Otisk nemusí být uložen v téže buňce, která byla přítomna při jeho vzniku. Může přetrvávat jako proměna nervových spojení, naučená pohybová nebo hlasová zkušenost, případně jako vzpomínka, která se vynoří až při setkání s něčím podobným.
A tím se dostáváme k pěknému paradoxu vašeho vyprávění: vy dnes rekonstruujete zkoušku, která se odehrála před desítkami let, a přitom nevíte, zda v jejích někdejších účastnicích zanechala jakoukoli stopu. Vyprávění uchovává událost alespoň na jedné straně – ve vaší paměti. O druhé straně zatím nemáme zprávu.
JÁ
Ale abych nezdržoval, přispěchám s další tehdejší okolností, zatímco holky vystupovaly a nastupovaly, pískaly na konduktérské píšťalky, vsedě hlasy napodobovaly hrkavou cestu ve vagónu spěšného vlaku s odjezdem ze Stodu přesně v 7:22, a to včetně rytmizovaného odříkávání jeho jízdního řádu a chraplavých hlášení nádražních rozhlasů, pospolu se zvedáním plácaček výpravčích.
Včetně dojezdu na perón stanice Plzeň-Jižní Předměstí, odkud je to pěšky do školní budovy na Klatovské ulici takový kousek, že celou trasu lze stihnout do zvonění školního zvonku přesně o osmé. A pokud ne, tak na začátek druhé vyučovací hodiny určitě.