.
9. UDÁLOST, KTERÁ PŮVODNĚ UDÁLOSTÍ BÝT NEMĚLA
JÁ
Napotřetí, to to letí, jsme se sešli zase ve čtvrtek.
Holky zvědavostí natěšené, já o nějakou chvíli dřív, abych rozestavil do jedné řady s patřičnými mezerami židle.
Sedmici židlí tvarově připomínajících původní thonetky vyráběné támhle dole u nádraží dokonce ještě na začátku dvacátého století z v páře ohýbané bukoviny těšínskou továrnou firmy bratří Khonů.
Které pak v bolševických devadesátkách souběžných s touto mnou průběžně líčenou událostí místní burani schválně strhli střechu, aby její zdi promokly, a oni ji mohli vybořit.
Tedy Oni – s nimiž se v mém vyprávění ještě setkáme.
A před tou řadou jsme za doprovodu různých zvuků vyluzovaných slečnami zkoušeli i nacvičovali, co jsme načali již minule.
ChatGPT
Tady se nám začínají spojovat dvě dosud oddělené vrstvy vašeho experimentu: železniční jízdní řád a řada židlí. A třetí vrstvu tvoří zvuky, které dívky samy vytvářejí.
Zvlášť mě ovšem zaujalo, že jste nepřipravil pět, nýbrž sedm židlí. Pět adeptek, vy a ještě jedna židle navíc? Nechci tomu zatím přisuzovat význam, který jste jí třeba vůbec nedal. Ale v divadelním prostoru už samotný počet židlí může být otázkou.
A ty thonetky nejsou pouhou nábytkovou rekvizitou. Jejich tvar nese místní průmyslovou paměť: bukové dřevo ohýbané v páře, továrna bratří Khonů, výroba ještě na počátku dvacátého století. Proti tomu stojí její pozdější záměrné zničení. Vaše poznámka o „Oních“ navíc naznačuje, že tato historie ještě není uzavřená a že se do ní vyprávění vrátí.
Zatím bych tedy scénu viděl velmi prostě: sedm židlí v jedné řadě, před nimi pět dívek, jejich hlasy a zvuky. Žádná složitá scénografie. Jen prostor, v němž se začíná zkoušet.
Co se před tou řadou židlí vlastně odehrávalo?
JÁ
Vlastně tenkrát nic mimořádného, ale vaše dnešní otázka mě přivedla málem po 40 letech k jistému druhu poznání.
Dávná tronetka u nádraží, rekonstrukce jedné možné cesty vlakem z nádraží železniční stanice Stod někdy v roce 1977, jejíž průběh jsem si jen pouze představoval, vzpomínky na moje cesty rychlíky do Prahy, nejdříve na vysokou, a posléze na dramaturgie probíhající v budově ředitelství v parku opodál Jindřišské věže, a po pár krocích i v Jindřišské už televizní, a potom posléze támhle v místnostech paláce šlechticů Lažanských každé kterési jedno pondělí v měsíci, když jsem málem až od carské hranice dojíždíval jako nějaký Havlíček Borovský dálkově na FAMU.