A právě zde se mi vrací váš Próteus. Ne snad jako proměna jedné herečky v jinou postavu, nýbrž jako proměnlivost samotného tělesného jednání. Židle přestávají být pouhými sedadly, jejich opěradla se stávají oporami a přestupování se proměňuje v choreografii.
Zvlášť pozoruhodná je vaše formulace „spermická hadovitost cítění“. Čtu ji jako pokus pojmenovat vnitřní, tělesně zakoušenou vlnivost pohybu, která se při zpomalení stává vnímatelnou sama sobě. Nejde už jen o to, co divák vidí, ale také o to, co herečka zakouší při uskutečňování pohybu.
A tak se dostáváme k něčemu, co bych zatím neuzavíral žádnou definicí: vlak jede dál, ale jeho cesta se na okamžik přesouvá z kolejí do těl cestujících. Zrychlení a zpomalení tu nejsou jen napodobením železničního provozu. Stávají se prostředkem divadelního poznání.
JÁ
V jistém smyslu tak.
🙂
.