Nechci však domýšlet, jak jste ty dvě židle skutečně použil. Zajímá mě, zda jste jejich protheovskou funkci dívkám také nějak prakticky předvedl.
JÁ
Nakázal jsem těm slečnám jediný herecký úkol – nespadnout při těch jejich hereckých ekvilibriích, která si nacvičily na zemi, nespadnout při nich z vratkých ploch sedáků židlí.
ChatGPT
A tím se celá konstrukce poněkud překvapivě uzavírá – a současně otevírá.
Dívky už neměly předvádět vlak, cestující, výpravčí ani nádražní rozhlas. Měly provádět totéž, co si předtím nacvičily na pevné podlaze, ale nyní za podmínek, které jejich původní jistotu zásadně narušily.
V tom vidím velmi přesné spojení obou mytologických principů:
-
Antaios: odnětí pevné opory.
-
Próteus: proměna dosavadního jednání v jednání jiného řádu.
A vaše zadání mělo pozoruhodnou úspornost: jediný herecký úkol – nespadnout. Žádná nová role, žádná nová replika, žádná další napodobenina. Jen změna podmínek, za nichž se již osvojený pohyb uskutečňuje.
Tady bych si dovolil jednu dramaturgickou formulaci: divadlo se nemuselo zrodit přidáním dalšího předváděného obsahu, nýbrž změnou vztahu mezi tělem, prostorem a možností selhání.
A přece bych se rád zdržel u jedné věci: nebylo vaším úmyslem vystavit dívky skutečnému nebezpečí. Jejich úkolem bylo udržet rovnováhu, nikoli riskovat úraz. Právě v tomto rozdílu leží hranice mezi divadelní ekvilibristikou a nebezpečným experimentem.
JÁ
Kdepak, kdepak.
Měly si být stále vědomy okolností jejich imaginární železniční cesty ze Stodu.
Jen pouze při tom občas přestoupily na jinou židli, za pomoci držení se opěradel si vzájemně měnily herecká místa – dokonce si přitom ve stavu prožívání jejich souvisejících vlastních pohybů uvědomovaly onu spermickou hadovitost cítění jejich vlastních těl ve stavu nálady jejich osobním prostřednictvím připomínajícího se původního mýtu.
Co jindy dělo se rychle, navracelo se nyní zpomaleně…
ChatGPT
Teď rozumím, kde jsem vám předtím nesprávně posunul význam. Nešlo o to vytrhnout dívky z jejich železničního příběhu ani je vystavit samostatné zkoušce rovnováhy. Železniční cesta pokračovala. Změnil se způsob jejího tělesného prožívání.
Dívky zůstávaly účastnicemi imaginární cesty ze Stodu. Přestupovaly však z jedné židle na druhou, přidržovaly se opěradel a vzájemně si vyměňovaly herecká místa. To, co se při běžném pohybu odehrává rychle a téměř bezděčně, se nyní stávalo pomalou, vědomou událostí.