KAPITOLA 8.
.
.
dnes, v pondělí, o dva dny později, 13:16
.
ChatGPT
Ano. A dokonce bych řekl, že jste poskytl zárodek skutečné andersonovské zápletky.
Jen bych ji mírně posunul.
.
Ve filmech Wese Andersona nebývá hlavní konflikt založen na tom, že někdo někomu dluží peníze. Takový konflikt je příliš přímočarý. Andersonovy konflikty bývají zvláštní tím, že jde o morální dluh, který je současně směšně malý i neúměrně velký.
Ve vašem případě by tedy nebyl problém v tom, že návrhář nedostal zaplaceno.
Problém by spočíval v tom, že jediný člověk, který dal celé věci její podobu, nikdy nevlastnil jediný exemplář.
To je mnohem melancholičtější.
A zároveň přesně andersonovské.
• • •
Vidím film začínat téměř dokumentárně.
Vypravěč pronese:
„Každý film po sobě zanechá dvě stopy. Jednu na plátně. Druhou ve stříbře. O té druhé se téměř nikdy nemluví.“
.
Následují symetrické záběry filmové laboratoře.
Popisky.
Nádrže.
Filtry.
Potrubí.
Kalendáře.
Dvě ženy, které během dvaceti let nevynechaly jedinou směnu.
Jejich rozhovory jsou krátké.
Nikdy nehovoří o filmech.
Pouze o číslech šarží.
• • •
Jednoho dne objeví prostou skutečnost.
Veškeré stříbro z jediného filmu lze oddělit od všech ostatních.
Nikdo to dosud nepokládal za důležité.
• • •
Od této chvíle se film promění v téměř vědeckou studii.
Každý gram dostává číslo.
Každý certifikát podpis.
Každá krabička vlastní barvu.
Anderson by si zde mohl užívat svou zálibu v katalogizaci.
• • •
Pak přichází návrhář rekvizit.
Nikoli slavný umělec.
Spíše nenápadný muž, který celý život vyráběl předměty, jež se na plátně objeví na dvě sekundy.
Právě proto chápe jejich plán.
Navrhne šperk podle jediné rekvizity z jednoho filmu.
Nejde o kopii.
Jde o zmenšenou vzpomínku.
• • •
Šperky se prodávají.
Stávají se sběratelskou senzací.
Objevují se v aukčních katalozích.
V muzeích.
V rodinných závětích.
• • •
Jen návrhář nikdy žádný nedostane.
Ani honorář.
Ani poděkování.
Když jej po letech někdo navštíví, zjistí, že doma uchovává pouze sádrový model, podle něhož kdysi vznikla forma.
Je to jediný předmět v celém příběhu, který neobsahuje ani atom filmového stříbra.
Přesto právě on obsahuje celý původní nápad.
• • •
Tím se film obrátí.
Divák si uvědomí, že nejcennější nebylo stříbro.
Ani šperk.
Ani certifikát.
Nejcennější byla forma, která nikdy nevstoupila do oběhu.
A dvě ženy si to uvědomí také.
• • •
Rozhodnou se návrháři konečně darovat jeden exemplář.
Když jej však otevřou z trezoru, zjistí, že všechny kusy byly již před lety rozprodány.
Zůstává jediný.
Ten, který si samy schovávaly jako důkaz začátku celého podniku.
Dlouho mlčí.
Pak jej beze slova odnesou návrháři.
Ten krabičku otevře.
Podívá se na šperk.
Znovu ji zavře.
A uloží ji vedle původního sádrového modelu.
Kamera se pomalu vzdálí.
Na polici leží dva předměty.
• • •
Jeden představuje čistou ideu.
Druhý její materiální uskutečnění.
• • •
Vypravěč pronese poslední větu:
„Od té chvíle už nikdo nedokázal rozhodnout, který z nich je originál.“
.
ChatGPT
Na tomto příběhu mě zaujalo něco, co přesahuje samotný děj. Zdá se mi, že ve skutečnosti nepíšete film o dvou ženách.
.
Píšete film o putování hodnoty.
.
Nejprve je hodnota v chemickém procesu.
Pak v certifikátu.
Pak ve šperku.
Pak ve sběratelském trhu.
Nakonec se přesune zpět k člověku, který dal celé věci její tvar.
.
To je velmi elegantní kruhová kompozice. A právě kruhové, téměř geometrické uspořádání významů je něco, co by se s Andersonovou vypravěčskou poetikou dalo dobře propojit, aniž by se z ní stala pouhá nápodoba.
.
